1000 miles deník - Českem do cíle

Poté co jsem projel napříč celé Slovensko, čekala mě ještě o kus delší část trasy přes Česko. Delší, ale určitě ne náročnější. Navic jsem disponoval jednou velkou výhodou, většinu zrádných úseků jsem znal ze své první účasti na Mílích.

Den osmý - Neděle 7. července 

Měla to být noc za odměnu. Za tu všechnu dřinu na Slovensku. A mělo mi to ulevit od bolesti. Místo toho jsem ráno z postele málem nevstal. S vypětím všech sil jsem nešel polohu, ve které mi pod lopatkou zuřivě nepíchalo a já se mohl postavit na nohy.
V půl šesté už jsem tlačil kolo z vesnice zpátky na trasu. Můj pohyb se rovnal rychlosti vysloužilého šneka. Takhle bych byl v cíli tak na konci prázdnin. Zavolal jsem kamarádovi  fyzioterapeutovi. Prý skřípnutý nerv mezižeberních svalů. Jet se s tím určitě dá, ale bolesti se asi dokonce nezbavím.
Zhruba 30 kilometrů do Strážnice jsem jel víc jak 5 hodin. Terén byl docela nepříjemný, ale za normálních okolností bych to dal za polovinu času. Na malém kopečku před městem mě předjíždí i skupina důchodců. Hlavou se mi honí černé myšlenky. Myšlenky na konec v polovině.
Za Strážnící už to docela jelo, samá rovina. To mě trochu uklidnilo. Netrvalo to však dlouho. Traser pro nás vymyslel procházku po rybářské stezce kolem řeky Moravy. Deset kilometrů s bonusem v podobě miliardy komárů. Za plného odpoledního slunce. Vůbec si nedovedu představit kolik jich tu musí být večer.
Na konci toho krvelačného utrpení pociťuji náhle velkou úlevu. Nevím jak se to stalo, ale bolest v zádech najednou skoro zmizela. Píši kamarádovi a on, že jsem tedy asi měl zablokované žebro, a že se žebro vrátilo kam má. Natřásáním na kole se to zázračně upravilo. Míle zkrátka léčí!
Najednou letím po trase jak ohnivý šíp. Prosvištím Lanžhotem a začínám uvažovat o noční jízdě až do CP2 Jevišovka. Nakonec to beru s rozumem, za šera se ukládám v přístřešku u Dianina chrámu v Lednicko-valtickém areálu. Zítra je taky den.
Před usnutím ještě vzpomínám na všechna zvířata co jsem dneska cestou potkal. Ráno jsem na louce vyplašil krátce po sobě dvě početné rodinky divočáků, odpoledne mi dělal chvíli společnost majestátní pan čáp a za celý den jsem viděl snad 50 zajíců. Těším se na zítra, mimo jiné bych měl projíždět kolem vyhlášené "vajíčkové" podpory na Šatově.

Den devátý - Pondělí 8. července 

Ráno vstávám klasicky o páté a v půl šesté už jsem na trase. Sviští mi to stejně jako včera odpoledne. Na snídani jsem v Mikulově a před desátou v CP2 Jevišovka. Ve správný čas na správném místě. Znovu mi totiž upadla páčka přehazovačky. Kutilské řešení od pána z pod Vtačníka nevydrželo. Jedna dobrá duše z osazenstva Cépéčka vlastní kouzelný kufřík, z kterého vylovuje oba vypadlé šroubky. Problém je vyřešen, páčka drží jak přibitá, teď už snad definitivně.
Za Jevišovkou vede trasa podél další jihomoravské řeky - Dyje. Tentokrát však po příjemné široké cestě bez komárů. Zas tak zadarmo to, ale není. Chvílemi jedu i polem mezi kukuřičnými klasy, nechybí pasáže s dvoumetrovými kopřivami. Ve chvíli, kdy přejíždím Dyji po lanovém mostě, neváhám a vrhám se do jejích chladivých a průzračných vod.
Opouštím řeku a projíždím mezi vzorně upravenými vinicemi na Česko-rakouském pomezí. Má příští zastávka se jmenuje Šatov. Ve vínem proslavené moravské vesnici se nachází všemi opěvovaná neoficiální podpora vyhlášená míchanými vajíčky. A skutečně, zvěsti neklamaly. Vajíčka výborná, chlazený Birell taky. Nechce se mi, ale po půlhodině se zvedám a upaluji dál. Několik dalších Mílařů naopak zůstává a ve stínu naspává deficit z uplynulé noční jízdy.
Projíždím jednou z nejkrásnějších lokalit na trase - Národním parkem Podyjí. Výhledy jsou úchvatné, jedna z nejstarších vinic v Evropě - Šobes - taky. Krásný je i Vranov nad Dyjí, kam k večeru sjíždím. To se o následné Vranovské přehradě rozhodně říci nedá. Zdejší restaurace vypadají jak ve zlatých devadesátkách. Mám vcelku hlad, ale raději vezmu s povděkem rohlík se šunkou co vezu z Mikulova. Koukám na mapu a stanovuji si dnešní cílovou destinaci - vesnici Bítov, téměř na konci přehrady.
Cestou tam ještě asi třikrát vyjedu na kopec a sjedu zpátky k vodě. Zhruba v polovině mě dojíždí Honza, kterého jsem poprvé viděl v Šatově. Vypráví mi, že první čtyři dny na Slovensku jel s jedním Angličanem, který s ním na Míle přicestoval z Londýna. Angličan sám vážící asi 60 kilo si koupil těsně před závodem v Decathlonu laciné skoro 20-kilové kolo, které ověsil zhruba stejně těžkou bagáží. Jakýmsi zázrakem tenhle pojízdný tank dotlačil až do Zvolenu, kde své trápení na pokraji totálního vyčerpání ukončil.
V Bítově ulehám na školním hřišti a těším se na další den, který mě mimo jiné zavede do mých oblíbených Slavonic.

Den desátý - Úterý 9. července 

Dnes ráno jsem si trochu přispal. Nutně jsem se potřeboval pořádně nasnídat a nakoupit i nějaké jídlo na cestu. Bítovský Coop otevíral až v půl sedmé.
Od dnešního dne bych měl mít jednu nespornou výhodu - znalost trasy. V protisměru jsem tady jel v roce 2021. Skončil jsem tehdy přesně u Bítova. Byl jsem tehdy z mnoha důvodů zcela demoralizován a úsek před Bítovem se mi vůbec nelíbil.
Tentokrát to bylo přesně naopak. Proplétání se lesy a loukami na Česko-rakouském pomezí, často opět kolem Dyje, bylo stejně jako včera Podyjí nádherné. Snad jedině slézání dolů k Dyji od Grázlovy vyhlídky bych si odpustil. Cesta v tomto terénu každopádně ubíhala dost pomalu a kdyby to šlo takhle dál, z plánovaného oběda ve Slavonicích by byla spíš večeře. Za rakouskou vesnicí Luden se to naštěstí změnilo. Zbývajících 20 kilometrů víceméně po asfaltce, šlo jako po másle.
Oběd ve Slavonicích jsem si chtěl opravdu užít. Měl jsem hroznou chuť na něco asijského a byl jsem ochotný tomu obětovat víc času než obvykle. Na náměstí vyhlížím nějaké vietnamské bistro. Nakonec můj pohled upoutá cedule s nabídkou vegetariánského Poke v jedné bio-ezoterické kavárně. Rozhodnu se zariskovat, obvykle jsem k podobným podnikům dost nedůvěřivý.
Výsledek byl nakonec ohromující, lepší Poke jsem snad nejedl. Neváhám a pokračuji čerstvě upečeným dortem s výbornou kávou. Slavonice mi splnily sny, bylo to ve finále ještě lepší něž jsem si představoval.
Zbytek dne se mi šlape jedna báseň. Kousek za Slavonicemi obdivuji krásu jednoho z domků v keramikou proslavené Maříži. Před třemi lety nás jeho majitel provedl po zahradě. Následuje hrad Landštejn. Cesta Českou Kanadou neskutečně ubíhá. Začínám uvažovat, že bych to mohl natáhnout až do Chlumu u Třeboně. Nakonec svou odpolední krasojízdu ukončuji za soumraku ve vesnici Mníšek na začátku Třeboňska. Koupu se v rybníce a ukládám ke spánku v přístřešku u dětského hřiště. Zajímavostí dnešního dne bylo, že jsem nepotkal jediného Mílaře. Na druhou stranu podle polohy zaslaných večerních SMS se jich v mém okolí pohybuje docela požehnaně..

Den jedenáctý - Středa 10. července 

Vstávám před 5, rychle se balím a vyrážím vstříc krásám ranního Třeboňska, krajiny stovek rybníků. A skutečně, před mými očima se odehrává fantaskní podívaná. Za východu slunce projíždím po hrázích a kochám se pohledy na obří hejna vodního ptactva. Divoké kachny, husy...kormoráni, volavky, labutě. Dostávám se do míst, kde mám jeden rybník na levé straně a druhý napravo. Nemůžu se té krasy nabažit, přesto však musím spěchat dál a nijak se nezastavuji. K mému překvapení není na cestách mezi rybníky skoro žádné bahno, takže to opravdu odsýpá.
Na snídani zastavuji, tak jako dosud každý den v Coopu v Chlumu u Třeboně. Dříve jsem tento obchodní řetězec považoval za poněkud podřadný. Teď, po deseti dnech pravidelných nákupů to vidím jinak. Dá se zde koupit spousty kvalitních potravin.
Za Chlumem projíždím kolem zatopených pískoven u Suchdola nad Lužnicí. Při pohledu na průzračnou vodu mám velké nutkání se zastavit a vykoupat. Bylo by to však zdržení, dnes chci dojet minimálně do Českého Krumlova.
Až k Borovanům to jede, kilometry naskakují, čas plyne zpomaleně. Lehký oběd si dávám v bufetu u Žižkova památníku, společnost mi dělá jeden mladší Mílař. Brzy však vyráží na trať a já za ním. Ani né za hodinu zčerná nebe a spustí se bouřka. Od druhého dne na Slovensku poprvé. Trochu zmoknu, ale pak se mi podaří schovat pod kousek přesahující střechy u nějaké stodoly. V tu chvíli začne krupobití. Na vlastní oči vidím co jsou to kroupy velikostí pingpongových míčků. Neštěstí to netrvá dlouho a já mohu zase vyrazit. Čekají mě nepříjemné stezky podél Stropnice a Malše. V obou případech s hrozbou pádu do vody.
Nakonec to není tak hrozné a já se někdy po čtvrté dostávám do Boršova k Vltavě. S velkými obavami monitoruji různé meteorologické stránky. Většina z nich se shoduje, že po osmé přijde něco velkého. Tomu bych se tedy rád vyhnul. Přede mnou je Svatojakubská cesta podél Vltavy a především výjezd na Kleť a následný sjezd do Krumlova.
Po Svatojakubské se pohybuji jak to nejrychleji jde, občas v sedle, více pěšky. Když jsem tu šel před třemi lety v opačném směru, přišlo mi to daleko horší. V 17.50 jsem v Třísově připraven na výstup na Kleť. Nasedám na bike a drtím to co to jde. A ono to kupodivu jde. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale nahoru k rozhledně jsem z 90% vyjel v úžasném čase hodina dvacet minut. Cestou jsem si vymyslel motivační pokřik - Když nemůžeš, tak TADEJ!...zkráceně prostě jen TADEJ!
Nahoře se vůbec nezdržuji a pádím dolů do Krumlova. Kupodivu ani cestou dolů nevymyslel traser žádnou záludnost a já ještě před osmou projíždím po lávce nad Vltavou do centra města. Našel jsem si vytouženou vietnamskou restauraci a usadil se ve chvíli, kdy to začalo. O síle bouře co se venku honila, zatímco já se uvnitř cpal výborným bunbo-nam-bem, jsem se přesvědčil následující den. Noc jsem strávil pod střechou ve vstupním portále do nějaké střední školy.

Den dvanáctý - Čtvrtek 11. července 

Vstávám, jak je poslední dny zvykem, před 5. V půl šesté tlačím kolo na Křížovou horu nad Krumlovem. Ve vzduchu je cítit vlhkost pozvolna se uvolňující z nasáklé země. Vjíždím do lesa a registruji první překážky přes cestu. Aha, ty popadané stromy, to bude asi následek včerejší bouře. Není to ale zatím nic tak hrozného.
Najíždím na silnici, která mě má přivést k mostu přes Vltavu. Proti mě jede auto a jeho řidič volá, že tudy neprojedu. Ale projedu, musím. Překážka je skutečně masívní, aspoň tři velké smrky za sebou přes silnici. Beru to velkým obloukem okolním lesem. Terén je svažitý, takže to rozhodně není nic snadného. V tu chvíli ještě netuším, že podobných překážek mě dnes čekají desítky.
Na CP3 přijíždím díky tomu daleko později než jsem si plánoval. Toto cépéčko je vlastně taková samota se zázemím jednoho domu a několika stanů. Včera v noci tady prý bylo opravdu veselo. Na přespání sem dorazilo snad deset Mílařů a měli co dělat, aby v té šílené bouřce udrželi stany na zemi. V době mého příjezdu jich zde ještě stále pár bylo.
Mám velký hlad, takže beru za vděk chlebem s hořčicí a brzy vyrážím na steč dalším polomům. Ty přes silnici či široké lesní cesty už mě nechávají úplně chladným. Co mě však opravdu štve jsou překážky na nádherném singletracku u sjezdovky nad Lipnem. Za normálních odolností by to bylo parádní svezení. Singletrack je skvěle vyprojektovaný a tudíž sjízdný i na naloženém kole. Škoda těch polomů.
Kolem poledne jsem u Coopu ve Vyšším Brodě. Celé dopoledne nešel ve městě proud, teď už naštěstí nefungují jen mobilní sítě. Provedu náležitý nákup energie a vyrazím směr Vítkův kámen. Přesně vím co mě čeká. Těžká rubárna po kopcích nad Lipnem, minimálně stejně chození jako ježdění. Nakonec to uteče rychleji než jsem čekal.
Odpoledne už svištím kolem bývalých plavebních kanálů na západním konci Lipna. Cesta ubíhá oproti dosavadní části dne až neuvěřitelně rychle. Reálně se rýsuje možnost dojet až do Strážného. Nakonec obsazuji přístřešek asi 6 kilometrů před městem. Zásob na večeři mám dost a zítra ráno akorát dojedu na snídani k benzínce před Strážným.

Den třináctý - Pátek 12. července 

Jak jsem si včera vysnil, tak se taky stalo. Ještě před 6 parkuji bike u benzínky a objednávám obligátní kafe, respektive dvě, a k tomu sladké pečivo. Sebou beru tradičně plněnou bagetu, sladkosti a velkou lahev Magnesie. Kolik už jsem jich od prvního dne vypil? Určitě nejméně 20. A fungují, svaly mě vůbec nebolí.
Přede mnou je úsek do Kašperských hor. Víc než 40 kilometrů zvlněným terénem po víceméně dobře sjízdných cestách. Kochám se okolní krajinou a přemýšlím co všechno si v kašperském Coopu nakoupím. Bude to víceméně poslední větší obchod na cestě do cíle. Dál budou už jen benzínky a restaurace.
V Kašperkách na náměstí registruji minimálně 6 různě polehávajících a posedávajících Mílařů. Provádím zrychlený nákup. Cpu se svojí oblíbenou trojkombinací - broskev, banán a kakaový lipánek. Opakovaně kontroluji meteomapy. Vypadá to, že zhruba za hodinu by mělo začít chcát a jen tak by nemělo přestat. Pro jistotu kupuji igelitové pončo.
Za Kašperkami to není jednoduché. Nejdříve výjezd na Šibeniční vrch, pak prudký sjezd k Otavě a následný dlouhý, víceméně pěší, výstup na Velký Babylon. Odměna za vynaložené úsilí čeká o pár kilometrů dál. Výborné jídlo v restauraci Rovina si pamatuji z návštěvy před třemi lety. Ani tentokrát nezklamali, něco pořádného teplého do žaludku už jsem skutečně potřeboval.
Po kafíčku uháním dál, vstříc nejvyššímu bodu trasy na českém území. Výstup na Pancíř je vlastně úplná sranda. Do sedla pod vrcholem se dojede po mírně skloněné asfaltce a poslední 2 kilometry se jednoduše vytlačí kolo nahoru k vysílači.
To cesta dolů zabrala překvapivě dost času. Nějak jsem na to mrcasení se po hřebenu úplně zapomněl. Po sedmé jsem každopádně dole v údolí u vodárenské nádrže Nýrsko. Čeká mě už jen přejezd posledního šumavského hřebínku a finální sjezd do plánovaného nocoviště v Chudeníně. Tahle vesnice je věrná svému jménu, opravdu nic výstavního. Neštěstí se mi podaří najít zastrčený přístřešek u místní základní školy. Čeká mě předposlední noc celých Mílí. Skoro se tomu ani nechce věřit, jak blízko jsem už cíli...

Den čtrnáctý - Sobota 13. července 

Vstávám před 5 a tentokrát to není žádná hitparáda. Nejen, že mi na podložku pod karimatkou v noci přilezli nechutní slimáci, ale ještě drobně prší. S balením a malou snídaní tudíž nespěchám. Oboje dokončuji akorát ve chvílí, kdy přestane pršet. Čeká mě asi 25 kilometrů hlavně po loukách na Folmavu. Tento bývalý slavný hraniční přechod je dnes jednou velkou kýčovitou vietnamskou tržnicí. Jsou zde však dvě velké benzínky, a to je přesně to co nutně potřebuji. Tedy stačí mi jen jedna z nich. Ale za to pořádně. Energii tady čerpám skoro hodinu. 
Moc dobře vím teď bude následovat. Nejdřív ostrý výstup na Čerchov a pak ještě nekonečné kodrcání po kamenité hřebenovce k zřícenině hradu Starý Herštejn. Oboje zvládám až s nečekanou lehkostí. Jako bych paradoxně měl ke konci víc sil než na začátku na Slovensku. Hodně mi pomáhá kofein. Dvě kafe na benzínce a dvě další u stánku v Caparticích ve mě probudili zvíře. Už chápu proč si dávají profíci během Tour de France za jízdy espressa. 
Můj rozlet přerušil defekt. Za Herštejnem najednou koukám, že mám měkké přední kolo. Nechce se mi to hned opravovat. Dofukuji a doufám v dojezd někam k hospodě. Nakonec mám kliku, uniká to pomalu, takže doletím po úžasně rychlých štěrkových lesních cestách až na Rozvadov. K restauraci u staré celnice. Zde zabíjím dvě mouchy jednou ranou. Lepidlem píchlou duši a obřím hamburgerem velký hlad.
V sedm jsem zpátky na trati a živím naději na co největší zářez do nitra Českého lesa. Čím víc dneska najedu, tím dřív budu zítra v cíli. Jenže bum, další defekt. Tentokrát to byla zadní duše a kolo okamžitě sedělo na ráfku. Jsem totálně demoralizovaný. No nic nezbývá než obrátit bike vzhůru kolama, sundat zadní, stáhnout plášt a zalepit duši. Díra je veliká. Mám obavy, aby to drželo. Naštěstí právě v tu chvíli projíždí kolem Honza, starý známý z Bítova. Taky měl dneska patálie s pláštěm a duší, byl kvůli tomu dokonce až v Domažlicích. Koupil tam dvě náhradní duše a jednu mi dává. Tisíceré díky!
Na nocleh nakonec zastavuji již za tmy v jedné malé osadě s dřevěným kostelíkem na jehož prahu si ustýlám. Do cíle mi v tu chvílí zbývá 110 kilometrů.

Den patnáctý - Neděle 14. července 

Tentokrát vstávám už ve 4, ještě za tmy. Sbaleno mám v cuku letu. S vědomím, že dnes je poslední den mi to jede jako po másle. Kochám se východem slunce. Blížím se k poslednímu kopci na trase. Za normálních okolností bych výstup na Dyleň považoval za docela náročný a nepříjemný úkol. V kontextu toho, co již mám za sebou, je to naprostá sranda.
Co však sranda není, jsou některé neskutečně blátivé cesty před Dylení. Moc dobře se pamatuji jak jsem byl ze zdejšího bláta vyděšený před třemi lety. Teď je to ještě daleko horší. Na jedné z cest by se mohl klidně odehrát wrestlingový bahenní zápas. Naštěstí se to dá vždy odejít lesem, ale jsou to zatraceně dlouhé procházky.
Na vrcholu Dyleně jsem kolem 11. Přede mnou je odhadem nějakých 6 až 8 Mílařů, se kterými jsem se míjel včera i dnes. Ne, nebudu s nimi závodit. I tak, ale z vrcholu sjíždím po náročné kamenité cestě. Mám radost jak mě těch 1600 kilometrů zocelilo. Technicky jsem na tom o dost líp než na začátku, to bych to raději sešel po svých. Hodně jsem toho okoukal od "tanečníka" - borce na celopéru co sjede i ten nejšílenější terén a ještě přitom vypadá jako nějaký umělec.
Dole pod kopcem zapínám turbo a s výkřiky TADEJ se řítím vstříc cílovému oblouku a vytouženým bramborákům. Brzy mě čeká neoficiální podpora od manželky a tchýně. Když k ní dorazím dvakrát se ujišťuji, že nakrmili taky všechny Mílaře přede mnou, aby to bylo spravedlivé. Ano 6 jich bylo, jeden na koloběžce! Cpu do sebe koláče a zapíjím to výborným kafem. Na nějaké vyprávění není čas. Přede mnou je posledních 52 kilometrů, nebo taky 1:32 celkové vzdálenosti.
Stejně snadný jako byl samotný úvod je i dojezd. Vlastně taková odpolední nedělní vyjížďka.
Kolem půl páté už ho vidím. Oblouk. Zdá se to neskutečné. Já jsem to dokázal. Chce se mi smát a zároveň brečet. Přijíždím pod oblouk, zvedám nad hlavu bike a dávám volný průchod všem emocím. Do ruky mi vrazí pivo a bramboráky. Cpu se a průběžně gratuluji všem Mílařům co přijeli chvíli přede mnou. I když jsem vlastně s žádným z nich vyloženě nejel, pořád jsme se potkávali.
Pak už jen sprcha, poděkování pořadatelům a návrat domů. Cestou v autě už jsem prakticky rozhodnut. Příští rok pojedu znovu. Severní trasu, ať to mám komplet.