1000miles 2026 deník - druhá část

Druhá část závodu mě z velké části zavedla do míst, kterými jsem v opačném směru projížděl už loni. Mohl jsem si tak lépe plánovat  místa k doplnění energie i odhadovat, kam až který den dojedu. 

Neděle 11. července

Nakonec je to tak, jak jsem očekával. Z pomyslné startovací čáry vyráží přede mnou na trať jediný závodník, který shodou okolností spal vedle mě na terase. Ani ne po čtvrt hodině ho následuji. Vím přesně, co mě čeká – před rokem jsem tady jel v protisměru.
Včera večer jsem se dozvěděl jednu blbou zprávu: v městečku Branná, kterým budu brzy projíždět, není Vietnamec. Nic tam tudíž v neděli ráno nenakoupím. Mé zásoby energie jsou přitom téměř na nule, a to není vůbec dobrá zpráva. Čeká mě přejezd Jeseníků. Loni jsem tady trpěl jako zvíře, teď budu navíc patrně ještě o hladu.
Stoupám na Smrk. Je to dlouhé a nekonečné. Kousek za Brannou přichází ovšem spása. Patrně nějaké dítě tady provozuje roztomilý lesní minibar. Nakupuji sušenky a müsli tyčinky. Hned mi to líp jede. Místy tedy pochopitelně tlačím – Smrk je velký kopec a cesta je často brutálně kamenitá. Nahoře mě čeká místo výhledu vydatná přeháňka. Kontroluji meteoradar a je to tak 50 na 50. Buď pojedu odteď v dešti, nebo to všechno spadne na druhé straně hřebene. Nakonec je B správně, ale to předbíhám. Po Smrku totiž následuje Paprsek. Ne že by mě někdo nabil laserem energií na zbytek závodu, ale chata Paprsek s nejlepším borůvkovým knedlíkem na světě. Začínám čočkovou polévkou a knedlíky si postupně dávám rovnou dva. Plavou v louži másla, hustě sypané moučkovým cukrem. Rozhodně nic zdravého, ale ta chuť! Ještě hodinu po jídle se olizuji až za ušima.
To už ovšem poctivě ukrajuji kilometry z dnešní vydatné porce. Mám před sebou ten nejtěžší úsek české části severní trasy. Alespoň tak si to pamatuji z loňska. Vzpomínky na horskou dráhu plnou ostrých, nebezpečných sjezdů a nekonečných šotolinových stoupání ožívají v mé mysli jako béčkový hororový film.

Jedu a pořád čekám, kdy už ta hrůza přijde. Nic tak hrozného se ale nekoná. Buď mám špatnou paměť, nebo vede trasa v opačném směru jinudy, což se mi brzy potvrzuje. Míjím totiž chatu Návrší, kolem které jsem loni zcela jistě nejel.
Hned za chatou jsou na jinak rovné cestě zdánlivě nepřekonatelné překážky. Přesněji řečeno docela hluboké jámy připomínající zákopy z první světové války. Jámy jsou dohromady dlouhé několik stovek metrů a kolem nich je navršená vytěžená hlína s kamením. Obejít se to nedá, jediná možnost je slézt dolů na dno zákopu a protlačit kolo skrz. Nejhorší je to slézání dolů a vylézání nahoru, ale celkově se o nic tak hrozného nejedná. V pozdním odpoledni opouštím Jeseníky, na rozdíl od loňského roku plný sil a s úsměvem na tváři. Obavy byly zbytečné, dnes dojedu minimálně na začátek Orlických hor. Území mezi oběma pohořími není nijak zvlášť členité. Traser si pro nás však připravil několik vychytávek, které značně zpomalují pohyb. Obzvlášť lahůdkový je jeden pěší přechod přes koleje s navazujícími prudkými schody.
Před sedmou jsem v Českých Petrovicích, místě, které mezi mílaři proslavil velký fanoušek závodu Míra Hůlka. Míra vás pod svojí legendární pergolou zahrne nejen výborným jídlem, ale také nekonečným proudem historek. Zastávka u něj je pořádným zásekem do časového plánu. Nejen proto s velkou omluvou pokračuji dál.
Teplé jídlo si dopřávám v restauraci u přehrady Pastviny, o kus dál doplňuji zásoby ve vietnamské večerce. Snažím se zbytečně neplýtvat ani minutou času. Cíl je jasný: parkoviště kousek od slavného řopíku, tedy spíš tvrze Hanička.
Stoupání na hřeben Orlických hor od Divoké Orlice je sice dlouhé, ale příjemně pozvolné. Mám tyto výšlapy rád. Kolem desáté jsem v cíli a se mnou ještě několik dalších závodníků. Všichni míří do velkého přístřešku kousek od cesty. Já jediný si chystám po druhé večeři pelech venku pod širákem na loučce u parkoviště. Upřímně moc nechápu, proč chce většina mílařů vždycky spát v přístřešcích, bez ohledu na to, jestli má pršet. Když je dobrá předpověď, spím vždycky venku.

Pondělí 12. července

Ráno na hřebeni je nádherné. Sluneční paprsky olizují špičky všudypřítomných smrků, nad cestou se povalují chuchvalce pozvolna se rozpouštějícího mlžného oparu. Kilometry rychle naskakují. Cesta, po které jedu, je široká, upravená a víceméně pořád po rovině. Míjím několik řopíků, doplňuji vodu ve studánce a kochám se občasnými výhledy dolů do nížiny.
Než bys řekl švec, už jsem na Šerlichu, skoro na konci trasy Orlickými horami. Dávám si krátkou přestávku na svačinu. Ve chvíli, kdy se chci znovu nacvaknout do nášlapných pedálů, zjišťuji, že se jeden kufr hýbe. Uvolnil se a vypadl jeden šroubek spojující kufr s botou. Jsem na tuto situaci připraven, utahuji náhradní a vydávám se vstříc dalšímu dobrodružství.

Sjezd dolů z hřebene na polskou stranu pohoří je doslova pohádkový. Nejdříve po jednoduchém rodinném trailu a pak po pozvolné široké silnici. Když po ní klesám dolů do údolí, mám oči přilepené k navigaci. Už se mi párkrát stalo, že jsem přejel odbočku do terénu a musel se vracet.
Před sebou mám polské Stolové hory, přesněji Park Narodowy Gór Stołowych. Podle průvodce se jedná o krajinu přirozeného půvabu, pískovcových skal, rozkvetlých luk a krásných lesů. Jel jsem tady už loni a nijak zvlášť si zdejší krajinu nevybavuji. Vzpomínám si pouze na písčité cesty, po kterých se muselo místy i po rovině tlačit.
Kolem poledne přejíždím čerstvě posekanou louku s výhledem na skalní pískovcové město nad opravdovým městečkem Karłówem. Nádherná scenérie. Slunce žhne a já mám pořádnou žízeň na něco osvěžujícího. V bidonu vezu pouze zteplalou vodu. Vzpomínám si, že v Karłówě byl loni problém cokoliv koupit. To jsem tam byl ale pozdě odpoledne. Teď by mělo být všude otevřeno. A skutečně – u stánku si dávám kebab a studené nealko pivo. Chci si ještě něco koupit na cestu, ale v jediném obchodě berou jen hotovost, místní zloté. Nevadí, za chvíli jsem přece v Teplicích nad Metují.
Do cesty se mi sice nestaví žádné velké pohoří, ale jde to nějak pomalu. Trať se vlní krajinou, často vede na hranici lesa a luk. Písčité cesty občas střídají v lesích kamenité výšlapy a prudké sjezdy. Na jednom z nich raději slézám z kola a tlačím i dolů. Sklon to má přísný a velké ploché kameny mi přijdou kluzké. Zhruba v půlce kolem mě doslova přeletí borec na celopéru. Dole pod kopcem se dáváme do hovoru, jsou u toho ještě další mílaři. Obdivuje naši vytrvalost, sám jezdí maratony do maximální délky 100 kilometrů. V jeho podání tedy spíš sprinty.
Ve tři odpoledne jsem na magické metě 1000 kilometrů. Na minutu přesně jsem ji zdolal za 8 dní. Jednoduchým výpočtem se ujišťuji, že je stále reálné dostat se do cíle pod 13 dní.
Slunce si dnes dává opravdu záležet, aby nám již tak náročnou dřinu udělalo ještě těžší. Kape ze mě pot, když vcházím do vychlazeného obchodu sportovních potřeb v Teplicích nad Metují. Potřebuji nějaké pořádné tlusté ponožky. Ne, zima mi na nohy opravdu není, ale již několikátý den cítím při tlačení kola do kopců bolest na zadní straně pravé paty. Pata se mi v botě nějak divně dře, tlustší ponožky to snad vyřeší. Chození mě teď v Krkonoších čeká dost, tak nechci nic podcenit.
Po rychlém jídle stoupám z města nahoru do kopců. V jedné chatové osadě mě zve sympatická paní na pivo. Se slovy, že za jízdy piji pouze nealko, slušně odmítám. Paní se však nenechá odradit a nabízí ovocný Birell a domácí rybízový koláč k tomu. Tomu se nedá odolat. Brzy přijíždějí další závodníci. Paní je štěstím bez sebe, že nás může všechny pohostit. Společně se s ní všichni fotíme a jeden po druhém vyrážíme dál do boje.

Vracíme se krátce zpátky do Polska. Až k Žacléři, na začátek Krkonoš, by to mělo být pohodové svezení. Aspoň tak si to pamatuji z loňska. Trasa však vede jinudy a ten rozdíl je citelný. Začíná to kořenovým singletrackem, který přechází v písčitou kozí stezku na samotné hraně strmého svahu. Vše vyvrcholí ve chvíli, kdy se šipka na navigaci prudce stočí doleva kolmo ze svahu dolů. Jenom sejít ten šílený sráz se zdá jako nadlidský úkol, natož s naloženým kolem. Nakonec se mi to se značnou dávkou úsilí podaří. Dole jsem opravdu šťastný, že jsem někde nahoře nepodklouzl a že mám tu šílenost za sebou.
Moji radost navíc znásobí setkání s věrným fanouškem Petrem. Čekal tady na mě již minulý rok. To jsem o něm vůbec dopředu nevěděl a byla velká klika, že jsme se potkali. Letos jsem mu posílal odkaz na své sledování, měl to tudíž daleko jednodušší. Nečeká na mě navíc sám, ale i se ženou. Výborně si pokecáme a společně stoupáme až na hřeben Vraních hor. Je už tma jak v pytli, když se nahoře na kopci loučíme. Petra čeká ještě poměrně dlouhá cesta domů, já se co nejrychleji odebírám na kutě, abych měl dost sil na zítřejší přejezd Krkonoš.

Úterý 13. července

Jako vždy vstávám brzy a bez nějakých dlouhých cavyků vyrážím do boje. Až k Žacléři to jede skoro samo, buď z kopce, nebo po rovině. Pak nastává problém. Nevím proč, ale nahoru do kopce na Pomezní boudy – vstříc Krkonoším – mi to vůbec nechutná. Vleču se jak soumar, chvíli v sedle, častěji pěšky vedle kola. Bolí mě pata, nejdou mi nohy, hlavou se honí černé myšlenky. Aby toho nebylo málo, ještě ke všemu se vyválím.
Trasa sice vede z 90 % do kopce, ale na několika místech je potřeba i o kus sjet. V jednom sjezdu vjíždím do kolejí vyjetých v mokré trávě patrně nějakým džípem. Přední kolo se mi najednou kousne a já se poroučím do měkké trávy.
Ve chvíli, kdy si sám sobě nadávám, co jsem to za začátečníka, mě krátce po sobě dojíždějí dva závodníci. Oba dva se na stejném místě vymázli taky. Uleví se mi a můj výkon se o něco zlepšuje. Chvíli před desátou jsem na Pomezních boudách. Můj oblíbený pivovar Trautenberk je ještě zavřený, mně se nechce čekat, tak valím dolů do Pece pod Sněžkou. Opět si špatně pamatuji, kudy jsem tady jel loni. Mám za to, že pojedu pořád z kopce. Z 90 % je to pravda, těch 10 % jsou však pěkné výšlapy.
V Peci se už musím pořádně najíst. Mám štěstí, jedna restaurace hned u trasy zrovna otevírá. Zvěřina se šípkovou omáčkou a knedlíkem je přesně tím, na co mám chuť. Po obědě vyplením ještě blízkou, skvěle zásobenou pekárnu a už spěchám nahoru na Pražskou boudu.
Výstup je to náročný, ale na rozdíl od dopoledního trápení za Žacléřem mi to jede. Ve chvíli, kdy začíná trochu pršet, předjíždím několik mílařů schovávajících se v přístřešku u cesty. Uháním směr Špindlerův Mlýn. Po dlouhém drncajícím panelovém sjezdu mě čeká brutální stoupání po sjezdovce na Horní Mísečky. Jezdí se tu závod 400 Ultra. Na jednom z videí z tohoto závodu jsem viděl jeho několikanásobného vítěze Dana Polmana, jak po té sjezdovce vyjíždí v sedle svého kola. Já jsem rád, že v tom nejprudším místě vůbec tlačím svůj stroj.

Nahoře na kopci zdaleka nemám vyhráno, čeká mě opět sjezd dolů, abych pak musel vystoupat ještě výš než na Mísečky. Nějakým zázrakem v sobě probouzím vrchařskou formu a vyjma poslední super prudké části těsně pod chatou Dvoračky absolvuji celý výšlap v sedle. Jsem v nejvyšším bodě krkonošského putování. Moc nad tím ale nekochám a raději spěchám dolů do Harrachova, abych měl ještě nějaký čas zakousnout se do jezdivých Jizerských hor.
Harrachov je taková dlouhá navoněná bída natažená podél jedné silnice. Mám chuť na něco asijského, vietnamské bistro je ale bohužel zavřené. Možná dobře, ztratil bych drahocenný čas. Odbývám se fastfoodem u stánku.
Zrovna když chci vyrazit, přijíždí Vítek. Domlouváme se na společné jízdě k jednomu z přístřešků na polské straně Jizerských hor. V noci má totiž pršet, tak je dobré mít pro tentokrát pořádnou střechu nad hlavou. Projíždíme kolem biatlonového areálu v Jakuszycích a obdivujeme, jak to mají Poláci všechno krásně nové a vymazlené. Před jedenáctou jsme na jednom z rozcestí u obřího přístřešku se stolky, lavicemi a dvěma širokými plošinami na spaní. Zabíráme si každý jednu z nich a libujeme si, jak jsme to dobře naplánovali. Budíky štelujeme na čtvrtou ráno. Pokud chceme do cíle dorazit v čase pod 13 dní, musíme zítra kopnout do vrtule.

Středa 14. července

Přesně ve 4 ráno se oba soukáme z našich spacáků. Ve stejnou chvíli začíná hustě pršet. Noční bouřka má zpoždění. Neuběhne ani pět minut a střecha nad přístřeškem začne propouštět vodu, jako kdyby tam vůbec nebyla. Z rozvláčného vstávání se stává chaotický boj s provazy vody. Spacák mi namokl naštěstí tak z poloviny, některé kusy oblečení o něco víc. Sám si pod protékající střechou nacházím jedno malé místo, kam jako zázrakem jenom mírně kape.
Za hodinu je po dešti. Zapínáme navigace a vyrážíme do terénu po cestě zahalené do husté mlhy. Všude kolem nás hučí potůčky čerstvě napršené vody. Dohromady se světelnými efekty, které vytváří slunce prostupující skrz chuchvalce mlhy, je to frontální útok na všechny naše smysly. I krajina totiž po bouřce voní úplně jinak.
Mlha se definitivně rozpustila, projíždím nepříjemným bahniskem. Naštěstí je to ten typ bahna, které se nelepí na kola. Vítek nikde, asi do sebe souká nějaký zbytek jídla. Jedu napřed, on mě stejně zase dojede. Za chvíli jsem na rozcestí pod Smrkem. Čeká mě dlouhý sjezd dolů, zpočátku po asfaltce a pak po jednom ze singletracků, kterými je zdejší oblast protkaná. Shodou okolností ho znám – loni jsem tady jezdil celý víkend a nejvíc právě na této trati. Bez brašen, nalehko, je to velký zážitek. Takhle jsem rád, že ho mám za sebou. Ověšené kolo je přece jen o něco hůře ovladatelné, navíc mám docela hlad.
Dole pod kopcem ze sebe sundávám všechno mokré oblečení. Slunce již krásně hřeje a já se těším do Hejnic do vietnamského obchodu na snídani. Cestou k němu mě do nosu praští něco daleko lepšího: lokální pekárna s neuvěřitelnou nabídkou slaných i sladkých lahůdek. Doslova se utrhávám z řetězu, dopřávám si grandiózní snídani a ještě nakupuji spoustu dobrot s sebou na cestu. Zdržuji se déle, než jsem původně zamýšlel, ale za ten zážitek to rozhodně stojí. Zvláštní je, že Vítek stále nikde.

Přesně v 10:00 jsem na posledním kontrolním stanovišti CP3. Je tady stejně sympatické a ochotné osazenstvo jako loni. Všemožně mě lákají, abych aspoň chvíli poseděl. Času už jsem bohužel ztratil dost, takže do pěti minut vyrážím. Chvíli jedu a je mi to nějaké podezřelé. Vracím se totiž stejnou cestou, jakou jsem sem přijel. V navigaci přecvakávám na správný soubor a jedu zase zpátky na CP3.
Tento moment jakoby předeslal dění ve zbytku dnešního dne. Jestliže jsem doteď skoro vůbec nebloudil, teď si to bohatě vynahrazuji. Nutno dodat, že terén je v Lužických horách občas značně nepřehledný. V jednu chvíli si například špatně vybírám ze dvou cest, které vedou prakticky paralelně vedle sebe. Blbé je, že ta správná se po cca kilometru zvedá nahoru a já se na ni musím škrábat s kolem po prudkém svahu plném kopřiv. V dalším podobném případě se zase prodírám skrz ostružinové houští.
Můj postup po trase je tudíž pomalejší, než jsem původně myslel. Zkrátka den blbec. Krátce po osmé jsem v Krásné Lípě a je mi jasné, že na plánovaný Nordcamp už to dnes nedotáhnu. Dávám si tudíž dezert a pivo ve zdejším skvělém pivovaru a nechávám večeru volný průběh. Nakonec to dotáhnu kamsi za Nové Křečany. Tábořím na louce u jednoho z obřích balíků slisovaného sena, o který si opírám kolo. Je poměrně chladno a já mám navíc vlhký spacák, který jsem si zapomněl při některé ze zastávek na jídlo nechat na sluníčku vysušit. Abych v noci neklepal kosu, oblékám na sebe nepromokavou bundu i kalhoty.

Čtvrtek 15. července

Spaní v Gore-Texu není zrovna dvakrát komfortní, budím se proto již ve čtyři. Spacák je pořád vlhký, dnes si ho musím někde nechat vysušit. Docela dlouho mi trvá, než všechno sbalím a pomalým tempem vyrazím vstříc nejsevernějšímu bodu České republiky.
Zastavuji za chvíli. Před mýma očima se odehrává fantaskní představení. Na louce zahalené v mlžném oparu se pase stádo daňků a jelenů. Vítr vane patrně z jejich směru, takže si mě vůbec nevšímají. Fascinovaně zírám na tu krásu, dělám několik fotek a teprve ve chvíli, kdy sedám zpátky na kolo, se krasavci dávají do úprku.
Jedu, co mi nohy dovolí, dnes bych rád dohnal ztrátu z včerejšího dne. Někdy kolem osmé ráno jsem na začátku kořenového labyrintu před Nordcampem. Přesně vím, co mě čeká. To nejnáročnější mám přímo před sebou: odhadem pět kilometrů pěšinou, po které se skoro nevyplácí nasedat na kolo. Moc dobře si pamatuji, jak jsem tady loni nadával. Na kořeny, na kopřivy, na to celé nekonečné utrpení.
Letos je to o poznání lepší. Díky nízkému tlaku v kolech jsem dokonce schopný víc než polovinu úseku projet. Kola na kořenech drží a tělo nedostává z drncání zdaleka takový ceres jako na přehuštěných kolech. Ve chvíli, kdy spatřuji kámen signalizující nejsevernější bod republiky, mám vyhráno. Teď už je to na konec kořenů jen kousek.

Pak už to docela jede, i když kilometry nenaskakují tak rychle, jak bych si představoval. Mám totiž hlad a žízeň na něco vychlazeného. Podle mapy bych měl brzy narazit na benzinku, pamatuji si ji z loňska. Před polednem jsem u stojanů s naftou a benzínem. Nic z toho bohužel nenatankuji. Dávám si bagetu, koláč, Birell a Magnum. Na přilehlé prosluněné louce hlavně suším spacák a vlhké kusy oblečení. Slunce opravdu pálí, takže mám rychle hotovo a nasedám na bike. Čeká mě výjezd na Tanečnici.
Po dočerpání energie cítím v nohách formu. Dupu do pedálů jako o život. Na úpatí kopce s rozhlednou dělám navigační chybu. Nahoru se drápu po horší a prudší cestě. Dobře mi tak. Z euforie, jak mi to krásně jede, jsem úplně zapomněl na svého Garmina.
Nahoře u rozhledny se nijak nezdržuji a valím dál směr Národní park České Švýcarsko. Loňská trasa v protisměru byla neskutečně jezdivá, až nemílařsky jednoduchá. Těším se, že tomu bude tak i letos a já budu co by dup v Děčíně. Krutý omyl. Kopce v Českém Švýcarsku nejsou sice zdaleka tak velké jako v tom opravdovém, ale i tak je to pěkná fuška. Ještě štěstí, že jsem dnes plný odhodlání a s nástrahami se statečně peru. Pozdě odpoledne jsem v Jetřichovicích. Mám hlad a žízeň, ale nechci se nijak zdržovat, takže pokračuji dál. K mému štěstí se kousek za městem z ničeho nic na konci jednoho stoupání do chatové osady zjevuje neoficiální podpora. A jaká! S lednicí plnou studeného pití, ovocem, toasty, energetickými tyčinkami. Zkrátka učiněný zázrak, který mě nakopává až do Děčína.
Tady si chci stůj co stůj dopřát pořádné teplé jídlo. Město je to dost veliké, abych si mohl vybírat, a já mám chuť na něco asijského. I s kolem vcházím do vietnamského bistra, kde se o mě prvotřídně postarají. Předkrm, hlavní chod a ještě dezert s sebou. Na závěrečný úsek dnešního putování jsem adekvátně posilněn. Budu to potřebovat. Čeká mě výstup na Děčínský Sněžník. Není to rozhodně největší a nejtěžší kopec na trase, ale od hladiny Labe je to poctivých 600 výškových metrů. Čára na mapě se navíc všelijak klikatí, takže je to kromě výšky i docela daleko. Přehoupnout se ještě dnes přes vrchol se tudíž jeví dost nereálně. Nakonec beru zavděk noclehem těsně pod kamenitým vrcholem. Ráno moudřejší večera. Lézt po skále se mi za tmy nechce. Za světla to zítra půjde daleko líp.

Pátek 16. července

Když se ráno při rozbřesku šplhám s naloženým kolem po skále, jsem opravdu rád, že jsem to neabsolvoval včera za tmy. Nahoře na Sněžníku se nijak nezdržuji a spěchám dál směr Tisá. Městečko se objíždí víceméně po rovině po písčitých cestách. Rozhodně nic náročného. Já mám ale dost. Poprvé za celou dobu se cítím úplně bez energie, sotva pletu nohama. Slézám z kola a chvíli jdu volným krokem. Nepomáhá ani to. Sedám si do písku u cesty a přemýšlím, co budu dělat. V lékárničce mám jeden sacharidový nakopávač. Sypu si ho do vody a doufám, že zabere. Mezitím mě předjíždí několik souputníků. Zhruba za 20 minut je mi líp. Sedám zpátky na kolo a šlapu pozvolna dál.
Kousek za Tisou začíná vojenský újezd. Původně jsme jím měli projíždět, pak ale přišla SMS od pořadatele s objížďkou. V újezdu totiž probíhá vojenské cvičení. Objížďka je pochopitelně o několik kilometrů delší. Ideální vzpruha na moji indispozici! Jako zázrakem se však dávám pozvolna dohromady. Přes Komáří hůrku, místo s neobyčejným výhledem a atmosférou, mířím na Cínovec. Cestou potkávám spousty pěších turistů na Stezce Českem, se kterou se trasa závodu na mnoha místech kryje. V Cínovci musím natankovat energii. Neomylně mířím na benzínku. Trojboj bageta, dvě kafe a Magnum mi definitivně nahazuje motor.

Doslova letím na Moldavu a dál po loukách směr vodní nádrž Fláje. Tuto část trasy si dobře pamatuji z loňska. Těším se, jak pojedu kolem přehrady a budu se aspoň hodinu kochat krásou okolní krajiny připomínající kanadskou divočinu. Šipka navigace mě však posílá jinou cestou. K přehradě se blížím podél Flájského kanálu. Mohlo by se zdát, že to musí být pohodová cesta po rovině. To druhé sice platí, ale o nějaké pohodě nemůže být vůbec řeč. Singletrack kolem kanálu je samý kořen. Z velké části sice jedu, ale vůbec mě to nebaví. Natřásám se jak koza na ledě.
Pozdě odpoledne jsem u hráze přehrady. Nevypadá to tady ani zdaleka tak hezky jako na opačné straně vodního díla. Na nějaké rozjímání stejně není čas, trasa mě neúprosně žene kamsi do kopců. Nejen do kopců, ale taky pryč z jakékoliv civilizace. To, že jsou Krušné hory liduprázdné, jsem poznal už loni. V místech, kde se teď pohybuji, to platí dvojnásob. Jenom já, moje kolo a okolní les. Občas zaslechnu nějaký zvířecí zvuk, hučení potůčku nebo křupnutí větvičky, kterou jsem právě přejel. Stejně líně, jako působí mé okolí, naskakují i ujeté kilometry. Jediné, co opravdu letí, je čas. Můj smělý plán pokořit ještě dnes nejvyšší bod Krušných hor – Klínovec – je v troskách. To bych musel jet hluboko přes půlnoc a přes závit. Ne, to nemůžu riskovat, ještě bych nakonec všechno hodil do koše nějakým nekontrolovaným pádem. Holt se pod těch vysněných 13 dní asi nevmáčknu.
Krušné hory jsou nejen liduprázdné, ale taky řádně podmáčené. Zatímco všude jinde jsem projížděl po suchých cestách, tady si naplno "užívám" bahna a močálů. Cesta k druhé dnešní přehradě – Přísečnici – je velkou zkouškou mých jezdeckých schopností. Přední kolo se mi při sjezdu po naštěstí vcelku mírně klesající cestě neustále smýká. Již za tmy a slabého světla mé téměř vybité čelovky mám co dělat, abych se nevyválel. Jízda z kopce, kterou jinak miluji, mi přijde nekonečná a útrpná.
Nakonec jsem zdárně na silnici přetínající jižní okraj vodního díla. Strach z upadnutí střídají obavy ze střetu s automobilem. Dvě auta, která mě míjejí, jedou jak šílená. Mé sporé osvětlení ze mě činí snadnou kořist. Jakmile zaslechnu zvuk přijíždějícího vozidla, raději sjíždím až do trávy za krajnicí. Naštěstí to netrvá dlouho a už jsem zpátky v tichu přírody. Jedu chvíli po louce a hned jak se zase ponořím do lesa, hledám místo na spaní. Poslední nocleh venku pod hvězdami, zítra už budu spát ve své posteli. Usínám s pocitem dobře odvedené práce. Z ranní mátožnosti jsem nakonec vykřesal víc než solidní výkon, zítra jsem pod cílovým obloukem...

Sobota 17. července

Do posledního dne vyrážím plný energie a entuziasmu. Razím si cestu mlžným oparem vznášejícím se nad podmáčenou cestou. Vyhýbám se všudypřítomným kalužím a přemýšlím nad tím, co je ten důvod, který mě již počtvrté přivedl na start téhle šílenosti.
Ve chvíli, kdy vyjedu z lesa na rozlehlou louku, mi to dochází. Vycházející slunce právě nasvěcuje ruiny starodávného domu, přesněji Králova mlýna. Kdysi zde stála celá osada, zanikla s odsunem Němců v roce 1945. Místo působí neuvěřitelně romanticky, zvlášť teď po ránu za ticha – tedy vlastně za šumění Černého potoka. Nebýt Mílí, nikdy bych toto kouzelné místo asi nenavštívil, a kdyby jo, tak určitě ne v takovou hodinu.
Stoupám na Klínovec. Na rozdíl od loňska jedu tentokrát po správné trase. Žádné bloudění! Nahoře na vrcholu obkroužím rozhlednu a už spěchám dolů na Boží Dar. Od rána se těším na královskou snídani v kavárně, která svou výzdobou připomíná muzeum plné historických lyžařských artefaktů. S objednávkou to ovšem trochu přeženu. Nějak jsem totiž pozapomněl, jak štědré porce servíruje sympatická paní domácí. Po míchaných vajíčkách na slanině s křupavým pečivem a dvou palačinkách sotva nasedám na kolo. No což, aspoň už nebudu muset nikde zastavovat.
S plným břichem se motám v lesích mezi Božím Darem a Abertamy. Co chvíli kontroluji na navigaci ukazatel zbývajících kilometrů do cíle. Nějak to neubývá tak rychle, jak bych si představoval. Abych to dnes ještě vůbec stihnul!
Konečně vyjíždím z lesa na louky s krásným výhledem do krajiny. Jsem v jednom z nejkrásnějších míst celých Krušných hor, moc si to ale neužívám. Začíná totiž pršet. Přikládám pod kotel a šlapu jak o život. Dešti sice neujedu, ale v cíli chci být do večera stůj co stůj.
Do Kraslic, posledního většího města na trase, je to pořád kus cesty. Na druhou stranu by to mělo být, hlavně v závěru, víceméně z kopce. To je sice pravda, ale po dost šílené cestě. Jako na potvoru na ní navíc několikrát ještě blbě odbočím a musím se vracet.
Za Kraslicemi mě čeká poslední velký kopec závodu. Stoupání je to docela výživné, takže ho z větší části absolvuji po svých. Opět začíná pršet. Odhaduji, že do cíle mi zbývají tak tři až čtyři hodiny jízdy. Vzpomínám na dojezd jižní trasy před dvěma roky. Jeho konec byl vyloženě ve stylu nedělní vyjížďky s rodinou. Utěšuji se, že i tady na severu to bude stejné. A není.

Nejenže je terén o dost náročnější, ale navíc počasí si dělá doslova, co chce. Několikrát za sebou rychle sprchne, vysvitne slunce a zaduje vítr. Je snad duben? Stále jsem v sevření hor, chvílemi jedu i po bahnité cestě. Konec lesa a sjezd dolů do údolí pořád v nedohlednu.Když už konečně sjíždím dolů z hor, vjedu omylem do nějaké ohrazené pastviny pro dobytek. Dole na konci ohrady zjišťuji, že trasa vede asi těsně vedle plotu. Pokud se na ni chci vrátit, nezbývá mi než nějak podlézt elektrický ohradník. Pochopitelně dostávám ránu a navíc mě ještě požahají kopřivy
Konečně jsem v civilizaci. Projíždím několika vesnicemi a už se těším na cílový bramborák. Kochám se opojným pocitem vítězství. Ne, nebudu první v cíli. To ani náhodou, ale to, že do něj vůbec dojedu, vítězstvím je.
Pár kilometrů před cílovým obloukem se obě trasy spojí. Z dojezdu před dvěma roky si pamatuji, že vedle trati rostly neobvykle obrovské bolševníky. Tehdy jsem kolem nich jen projel, teď zastavuji, abych si je vyfotil. Koukám na hodinky a vidím, že bude brzy 6 večer. To znamená dojezdový čas 13 dní a 3 hodiny. Dostávám bezprostřední nápad: dojet v čase ještě o 3 minuty delším – prostě samé trojky. Pro jistotu do toho pořádně šlápnu, kdyby byla na posledních stovkách metrů ještě nějaká nečekaná záludnost. Není. Už ho vidím, asi 200 metrů před ním zastavuji a čekám, až na hodinkách naskočí správný čas. Osazenstvo v cíli včetně mé ženy a tchyně asi nechápe, co dělám. V cíli jsem přesně za 13 dní, 3 hodiny a 3 minuty.

Následuje tradiční mílařský rituál. Kolo nad hlavu, focení, bramborák do jedné ruky, pivo do druhé a úsměvy na všechny strany. Jsem samozřejmě dojatý a spokojený, emoce ale nejsou zdaleka tak silné jako poprvé. Už nemám ten opojný pocit z dosažení něčeho velkého. Letos jsem si jen potvrdil, že to napoprvé nebyla náhoda.
Jsem pochopitelně rád, že jsou tady mí blízcí, na druhou stranu mě i trochu mrzí, že se nemohu zdržet. Posedět a pokecat. Pokud pojedu příště – což je díky unikátnosti trasy téměř jisté –, zvládnu to bez vyzvednutí a užiji si tuhle neopakovatelnou cílovou atmosféru. Tak zase za rok...