1000miles 2026 deník - první část

S přípravou na své čtvrté Míle jsem začal již v září loňského roku. Po loňské zkušenosti z české poloviny severní trasy mi bylo jasné, že musím zamakat na síle v nohách. Vytrvalost mám tak nějak vrozenou, ale hrubá síla mi třeba v Jeseníkách prostě chyběla. Když vám nohy „nejdou“, odráží se to na psychice. Hlavou se honí různé myšlenky a fyzický výkon klesá na minimum.

Abych na to byl tentokrát lépe připravený, začal jsem v metru chodit po schodech. Klidně několikrát nahoru a dolů. Posilovna mě nebaví a schody jsou navíc zadarmo. K tomu pochopitelně ježdění na kole – ideálně každý den, i v zimě, za každého počasí a hlavně do kopce. Aby mě to bavilo, jezdil jsem různé okruhy, na kterých se střídaly povrchy i technické pasáže s těmi jezdivými, přičemž převýšení činilo minimálně 500 metrů.
Postupně jsem vylepšoval i vybavení. Od své oblíbené české outdoorové firmy jsem koupil nové nepromokavé oblečení – bundu i kalhoty, oboje ultralehké s membránou. Jako dárek k Vánocům jsem dostal nové, kvalitnější nepromokavé ponožky.
Velký upgrade jsem udělal i na kole. Poprvé pojedu na karbonovém hardtailu od firmy Wilier. Docela rarita – tento výrobce se totiž specializuje na silniční kola. Mám na něm také poprvé bezdušové pláště a hrazdu. Tu mi na řídítka pomocí úchytů vytištěných na 3D tiskárně namontoval Radek Maťha. Hrazdu mám nastavenou s relativně širokým rozchodem, aby sloužila primárně k odpočinku rukou.
Všechny tyto změny, vylepšení a cílený trénink mají sloužit ke zrychlení mého pohybu na trase. Před dvěma lety jsem projel jižní trasu za 14 dní, teď bych chtěl na těžším Severu den ubrat.

Neděle 5. července 2026

Jsem zpátky v Nové Sedlici, dědině na konci světa. Už jsem tady jednou byl – před dvěma lety, kdy jsem odsud odstartoval k úspěšnému zdolání severní trasy. Pevně věřím, že stejně úspěšný budu i letos. Zvolil jsem i stejný způsob dopravy: kombinaci vlaku a taxíku z Košic. Vtipné bylo, že mi společnost dělali dva největší favorité severní trasy. S Michalim Ozogánem jsem jel vlakem a s Jakubem Hrabým v taxíku.

Chvíle od rána do startu v 15:00 trávím zevlováním po vesnici. Mám tady docela dost známých, ať už z Meandru, nebo z minulých ročníků Mílí. Při obcházení vesnice registruji, jak se u stánku otevřeného speciálně pro nás závodníky připravuje kotlíkový guláš. Na Slovensku už jsem ho měl dvakrát – jednou právě tady v Sedlici – a pokaždé to byl špičkový gurmánský zážitek.
Z těšení na tuhle baštu mě vytrhuje ztracená rukavice. Nemůžu tomu uvěřit! Já blbec jsem ji musel při procházení vesnicí někde vytrousit. Obcházím všechna místa, kde jsem od rána byl, ale marně po ní pátrám. Co půl hodiny se chodím ptát do stánku s registracemi, jestli ji tam někdo nepřinesl. Všechno marné. Když už se ptám asi padesátého člověka, najednou za sebou zaslechnu jednoho z pořadatelů. Nějakou rukavici našel a pověsil ji na provaz napínající startovní oblouk. Běžím tam a rukavice tam skutečně visí. Uf, jsem štěstím bez sebe! Nedovedu si představit odstartovat bez ní. Podobně kvalitní ochranu rukou bych navíc cestou jen těžko sehnal.
Přesně v 15:00 vyrážíme a společně s námi i linkový autobus. Jeho řidiči je úplně jedno, že se na silnici pohybuje bezmála 300 cyklistů – troubí jak o život a klestí si cestu vpřed. Tohle asi pořadatelé neplánovali.
Je před námi první kopec. Pod jeho vrcholem se trasy rozdělují, aby se až k chatě Hrešná nad Košicemi znovu několikrát potkaly a rozdělily. Peloton se trhá, já se snažím jet, co to jde. Můj plán je jasný: jet celou noc až na Hrešnou. Je to necelých 170 kilometrů vcelku nenáročným terénem.
Blížím se k přehradě Zemplínská šírava. Jižani ji objíždějí rovinatým terénem mezi kukuřičnými poli, my ze Severu jedeme po kopcích lesem. Setkáváme se znovu u brodu přes Laborec. Stejně jako před dvěma roky se brodí asi 200 metrů po proudu řeky; líně tekoucí vody je sotva do půlky stehen. Je to příjemné osvěžení.
To druhý brod přes Ondavu zdaleka tak snadný není. Někdo zde totiž postavil kamennou hráz, vody je díky tomu skoro po pás a velké kameny na dně docela kloužou. Ještě štěstí, že jdu v botách – naboso bych to patrně nezvládl. Aby mi s přicházející nocí nebyla zima na nohy, navlékám si do mokrých bot nepromokavé ponožky.
V nohách mám už 100 kilometrů. Zbývajících 70 na Hrešnou nic extra záludného neskrývá. Přede mnou jsou Slánské vrchy, nejvyšší kopce mezi startem a cílem dnešní krasojízdy. Zpočátku stoupám lesem po málo používané, zarostlé cestě. Dojíždí mě čtveřice závodníků: mladý kluk s holkou a dvojice pánů v mém věku. Jedu za nimi, protože krásně svítí a já mohu ušetřit svůj poddimenzovaný zdroj světla.
Najednou se rozhouká siréna jako při chemickém poplachu. Leknutím málem spadnu z kola. Za minutu znovu. Ptám se, co to má znamenat. "To je proti medvědům," odpovídá slovensky mladá slečna. Namítám, že v těchto kopečkách určitě žádní nežijí. "Ale žijí, na Slovensku jsou všude," dostává se mi odpovědi. Přemítám, jaký bengál spustí tahle dvojička v místech, kde se to medvědy opravdu hemží. Patrně vystřelí z děla...
Hřeben Slánských vrchů překonávám po silnici, dolů do nížiny jedu po kamenité cestě. Dojíždí mě Mára, mladý kluk, se kterým jsem se shodou náhod seznámil na startu při hledání rukavice. Jedu za ním a jsem rád za jeho lepší světlo. Po pár kilometrech se opět sjíždí severní a jižní trasa a společně vedou až na Hrešnou.
Na křižovatce si dáváme krátkou přestávku na jídlo zrovna ve chvíli, kdy k nám z jihu přijíždí jedna holka. Anička má stejný plán jako já – dojet bez spaní až na Hrešnou. Márovi se moc nechce, ale po chvíli podléhá našemu nadšení. Ve třech nám to jede jako nějakým profíkům v úniku na Tour.
Chvíli po čtvrté ráno už máme vytouženou chatu na dohled. Akorát se rozednívá, když uléháme ke krátkému odpočinku. Mám v plánu se hlavně pořádně nasnídat a nejpozději v 8:00 vyrazit do dalšího boje.

Pondělí 6. července 2026

Jak jsem si předsevzal, tak činím. Zakousávám se do prvního chodu dnešního dne – Volovských vrchů. Jedu, tedy spíš tlačím po náročném singletreku. Pěšina se různě kroutí mezi stromy, zaříznutá do příkrého svahu. Čas od času se mi otevírají krásné výhledy do údolí. Po takřka dvou hodinách boje konečně sjíždím z hřebene dolů k přehradě Malá Lodina.
Můj pohyb se výrazně zrychluje – tedy jen do prvního městečka na trase, kterým jsou Margecany. Dokupuji zásoby a koukám do mapy. Přede mnou je druhý dnešní chod a nevypadá vůbec vábně; nejraději bych ho vynechal. To bohužel nemohu.

Cesta z Margecan do Slovinek překonává i ty nejhorší scénáře, které jsem si při pohledu do mapy přehrával v hlavě. Jestli si nějaký nováček doteď myslel, že Míle nejsou nic tak náročného, tohle mu muselo otevřít oči. Prudké nesjízdné stoupání, technicky náročné rovinaté pasáže, brutální sjezdy plné rigolů a velkých kamenů. To vše namixováno do 30 kilometrů.
Ještě štěstí, že ve Slovinkách čekala otevřená restaurace s dobrým jídlem. Nasměroval nás do ní Pavel. Nás – myšleno mě se Štěpánem. Pavel se Štěpánem mě docvakli v jednom z prudkých stoupání. Pavel je koloběžkář a severní trasu jede už poněkolikáté, Štěpán na MTB je nováček.
Ze Slovinek pokračujeme o dost příjemnější cestou směrem na Poráč. Velkou část jedeme Poráčskou dolinou mírně do kopce. Podléhám naivní představě, že takhle krásně po másle to pojede až do údolí řeky Hornád u Spišské Nové Vsi. Jaký omyl! Za Poráčem to zase začíná. Nahoru a dolů, jako na horské dráze. Ne moc vysoko, ale o to prudčeji. Za zmínku stojí zvlášť jeden sjezd zaneřáděný hromadami suchých borovicových větví. Z poloviny ho raději scházím, už se totiž vidím s klackem namotaným v zadním kole.
K večeru jsme ve Spišské Nové Vsi. Hodujeme před sámoškou a doplňujeme zásoby na večeři a zítřejší snídani. Před námi je asi 15 kilometrů naprosté roviny – na Mílích věc skoro nevídaná. Dál už jet nemůžeme, od 21:00 začíná na konci údolí zákaz noční jízdy kvůli medvědům.
Pavel to tady zná a navrhuje přespat v kempu kousek od trasy. Mají tam velké chatky i se sprchou. Já jsem sice připravený spát každou noc venku, ale vzhledem k včerejší probdělé noci souhlasím. Sprcha a postel mi prospějí.

Úterý 7. července 2026

Ráno vstáváme tak, abychom v šest mohli vjet do zákazu. Z kempu to máme ještě pár kilometrů cesty. Nevím, čím to je, ale vůbec mi to nejede. Ploužím se jako soumar. Pavel se Štěpánem už jsou dávno v trapu.
Když je mi nejhůř, začne ještě foukat ostrý protivítr. Pohybuji se zrovna širokým horským údolím a mám pocit, že stojím na místě. Už abych byl někde v lese, klidně v kopcích.
Mé přání se rychle plní. Kopec střídá kopec, husté lesy přecházejí v horské louky a zase zpátky. Několikrát vyjedu nad hranici 1000 m n. m. V jednu chvíli mě trasa zavede na hřeben, ze kterého je nádherný výhled do údolí řeky Čierny Váh. O co krásnější je výhled, o to drsnější je sjezd z hřebene na druhou stranu směrem k Tatrám. Vede totiž prakticky kolmo dolů brázdou jakéhosi potůčku. Několikrát ztrácím rovnováhu, ale nohama vždy zabráním pádu. Sjíždím to ze dvou třetin, zbytek raději jdu po svých. Druhý den zjišťuji od různých závodníků, že to většinou sešli celé
Před polednem si dávám krátkou pauzu na svačinu v jednom přístřešku. Po chvíli přijíždí Mílař, který nevypadá, slušně řečeno, zrovna nejmladší. A sakra, když mě dojel už i tenhle "děda", tak to na tom musím být opravdu špatně.

Co nejrychleji vyrážím, abych neztrácel drahocenné minuty, když už jedu tak mizerně. Děda mě brzy dojíždí. Do prudkých kopců má evidentně lepší fyzičku než já, viditelně však ztrácí ve sjezdech. Po rovině jsme nastejno. Společně se tak blížíme po mírně stoupající asfaltce k přečerpávací nádrži na vrcholu kopce Čierny Váh.
Traser si tady pro nás připravil lahůdku – výšlap po brutálně příkrém schodišti. Tuhle nechutnost jsem viděl na mnoha fotkách a videích z minulých ročníků. Ve skutečnosti je to ještě o dost horší. S vypětím všech sil vytlačím kolo nahoru, kde těžce oddychuji a přitom pozoruji starouše. Borec zvedne kolo nad hlavu a po schodech s ním jde, jako kdyby nic nevážilo! Smekám před ním a definitivně akceptuji, že nejsem zas tak pomalý, ale on je neskutečně rychlý.
Náročný sjezd do údolí ho však výrazně zpomaluje. Na oběd do restaurace přijíždí, až když máme dojedeno. Máme – myšleno s Robertem, kterého jsem potkal nahoře u nádrže. Domlouváme se, že spolu pojedeme až do večera, co to dá. Před námi je Liptovský Hrádek, kde chceme vyplenit místní Lidl.
Příjezd do města je úžasný. Přírodní lesní singletrek je přesně tím, co bych chtěl sjíždět klidně každý den. Po rychlém nákupu dupeme do pedálů směrem na Liptovskou Lúžnou. Trasa tam vede zpočátku víceméně po rovině a pak přes jeden velký a druhý menší kopec. Do zákazu v devět by se to při plném výkonu a bez velkých přestávek mělo dát stihnout.
Člověk míní, příroda mění. Zhruba po hodině jízdy se spouští prudký liják. Buřina, jak má být – během chvíle jsme durch. Copak o to, to by zas tak nevadilo. Horší je, že trasa vede po spoustě polních cest, které se rychle proměňují v nesjízdná bahniště. Co chvíli slézáme z kola a tlačíme. Liptovská Lúžná dnes nehrozí. Jsem rád za Liptovské Kľačany, poslední vesnici před velkým kopcem.
Robert mi ujel, přijíždím tam sám a přemýšlím, kde složím hlavu. Nakonec nocuji na hřbitově pod stříškou místního moderního kostelíka. První noc venku a hned taková romantika. Po vydatné večeři rychle usínám a těším se na zítřejší přechod Křižné.

Středa 8. července 2026

Další den začíná tak, jak skončil ten včerejší. Ve chvíli, kdy stoupám na bezmála 1000 metrů vysoký vrch Loviská, se opět otevírá nebe. Tak tak stihnu navléknout nepromokavé oblečení. Navzdory provazům deště mě překvapivě udržuje v relativním suchu. Horší je cesta dolů. Od stříkajícího bláta jsem zamazaný až za ušima. Dole v údolí ze sebe oklepávám ty nejhorší nánosy. Přestává pršet.
Až do Lúžné je to z devadesáti procent pořád do kopce, ale víceméně po asfaltu. Na konci čeká příjemný šotolinový sjezd do městečka. Zastavuji u sámošky a nakupuji pořádné zásoby. Postupně se nás tu sjíždí asi osm.
Jeden ze závodníků hodnotí dosavadní trasu. V minulosti absolvoval Silk Road Mountain Race v Kyrgyzstánu, považovaný především díky obrovskému převýšení za nejtěžší MTB ultramaraton na světě. Tvrdí, že Míle jsou těžší – minimálně co se týče technické náročnosti terénu.
Dělá se hezky, svítí sluníčko a přitom není horko. Podle předpovědi by mělo takové počasí vydržet. Pohodovou cestou, při které suším oblečení, se blížím k začátku stoupání na Krížnou.
Výstup na nejvyšší bod celého závodu začíná po pozvolné, dobře sjízdné šotolině. Zčásti jedu, zčásti tlačím. Po pár kilometrech přechází šotolinová cesta v prudkou kamenitou horskou stezku. Od té chvíle už jen tlačím.

Za chvíli mě předjíždí borec na elektrickém celoodpruženém kole. Ví, že jedu Míle, a přeje mi hodně štěstí. Říká mi, že je mu přes 60 a ještě loni tady jezdil na klasickém MTB. Chvíli kecáme a najednou kolem projede holka na normálním celopéru. "To je moje mladá žena, trénuje na závody v Alpách. Je v nich docela úspěšná, občas i něco vyhraje." Když ji vidím, vůbec nepochybuji. Nechápu, jak může po cestě, kde já sotva tlačím, jet s takovou lehkostí.
Až na vrchol mi to s malou přestávkou na jídlo trvá další hodinu. Výhled do širokého kraje stojí za to, stejně jako následný nekonečný sjezd do Turčianských Teplic.
Ve městě dávám rychlý kebab a kupuji jídlo na večer a zítřejší snídani. Před sámoškou potkávám opět starouše. Konečně se navzájem představujeme – jmenuje se Vítek. Domlouváme se na společné jízdě do Nitrianskeho Pravna. Je to ještě přes jeden medvědí zákaz. Času do devíti máme ale ještě dost, takže by neměl být problém to stihnout.
Nakonec to není zdaleka tak snadné, jak to vypadá na mapě, ale stíháme to. Jede s námi ještě jeden Mílař. Společně s Vítkem mi na konci ujíždějí. Já dělám jednu zásadní chybu, která mě aspoň poučí a do konce závodu si na ni dám velký pozor. K noclehu si vybírám louku u potoka před cílovým městečkem. Důvod je jednoduchý – chci ze sebe opláchnout pot a prach z dnešního náročného dne. Za tuto libůstku jsem odměněn nočním chladem od potoka a ranní rosou.

Čtvrtek 9. července 2026

Vím, co mě dnes čeká, a vůbec se na to netěším. I když... Pokud půjde všechno, jak má, na večeři jsem doma v Česku. To ale opravdu předbíhám. Nejdříve musím dojet na CP1 do Trenčína a cesta tam z Nitrianskeho Pravna stojí opravdu za to. Když se o tomto úseku s respektem vyjádří dvě největší současné hvězdy Mílí – Polman i Ozogán (první z nich ve videu z roku 2024 a druhý mě varoval osobně ve vlaku cestou na start) – musí to být něco.
Říká se jim Strážovské vrchy a na první pohled na mapě nevypadají nijak hrůzostrašně. Vždyť nejvyšším bodem na trase je chata Baske ve výšce 995 m n. m. Jak se v průběhu dne ukáže, v těchhle kopcích nejde zdaleka o nějakou obří porci nastoupaných metrů, ale o intenzitu, s jakou se střídají brutálně prudké výstupy s podobně extrémními sjezdy.
V některých pasážích dokonce pochybuji, že se mi podaří vytlačit kolo na vrchol stoupání. Co pár metrů zastavuji a musím se vydýchat. Pohledem při tom magnetizuji kamenitý terén před sebou a hledám tu nejsnazší spojnici mezi mnou a koncem tohoto utrpení. To se daří jen občas, daleko častěji mi sypký podklad ujíždí pod nohama a ztěžuje již tak náročný pohyb.
Když už jsem konečně nahoře, čeká mě sjezd, který si ani trochu neužívám. Opět hledám ideální stopu mezi vymletými rigoly a sypajícím se kamením. Když už jsem konečně dole, tyčí se přede mnou další nechutný krpál.

Část tohoto mordoru absolvuji s Vítkem, což mi psychicky pomáhá to příkoří snést. Když vidím, jak srdnatě se ve svém věku vyrovnává s extrémní námahou při výstupech a jakým peklem si prochází při sjezdech, stydím se za své skuhrání a ženu se s vervou vpřed.
Odpoledne mám tuhle šichtu za sebou a už mě vítají dobrovolníci na kontrolním stanovišti číslo 1 u Trenčína. Byl jsem tu už před dvěma lety, kdy jsem zde i spal. Tentokrát do sebe rychle naklopím jednoho švestkového Bernarda a už uháním k přebrodění Váhu. Vím, kudy mám jít, takže si sotva smočím kolena. Horší je, že mám velký hlad a chuť na něco pořádného.
Trasa vede několik kilometrů po frekventované cyklostezce kolem Váhu. Míjím několik stánků s občerstvením, jejich nabídka je ovšem tristní. Nápojů přehršel, k jídlu maximálně brambůrky. Nezbývá mi než si udělat asi tříkilometrovou zajížďku k pizzerii s výborným hodnocením. Pizza je výtečná, majitel moc sympatický – dávám pět hvězdiček. Vedle je navíc obchod, ve kterém doplňuji zásoby na večer.
Promarnil jsem sice skoro hodinu drahocenného času, ale cítím se jako vyměněný. Trasa mě vede na hřeben Bílých Karpat. Oproti Strážovským vrchům je to učiněný balzám. Dlouhá, táhlá stoupání po uhlazeném terénu, pozvolné, zábavné sjezdy. V osm večer jsem na hranici, přesněji na vrcholu Javorník. Jelikož je ukrytý v hlubokém lese, jako vrchol vůbec nepůsobí. Buď jak buď, sjíždím odsud domů do Česka a to mi nalévá do těla spoustu energie.
Za chvíli jsem ve Štítné nad Vláří. Na trojici Mílařů, kteří jedou zrovna se mnou, tady čekají v hospodě nějací kámoši. Stůl se prohýbá pod dobrotami, pivo teče proudem. Na okamžik mi proletí hlavou, že bych se asi mohl přidat. Okamžitě tu myšlenku ale zavrhuji. Jídlo na večer mám, po pivu by mi ztěžkly nohy, jede se dál.
Nakonec to natáhnu společně s Vítkem a ještě jedním Mílařem ke Hloženské kapli na vrcholku jednoho z kopců Bílých Karpat. Spaní u příbytků Páně mám rád. V době, kdy si chystáme pelechy a usínáme, kolem nás postupně projede snad osm závodníků. Jejich nadšení pro noční jízdu chápu. Na Slovensku jsme museli všichni končit ještě za světla v devět, takže je potřeba to teď dohnat. Na druhou stranu si nejsem jistý, jestli se jim to vyplatí. Nevěřím, že jedou celou noc – nad ránem jdou určitě taky spát a pak mají problém se vstáváním. Jejich postup po trase je navíc v noci určitě pomalejší než za světla. Jinými slovy: když já ráno před pátou vyjedu, dost pravděpodobně jejich náskok minimálně doženu.

Pátek 10. července 2026

Sjezd od kaple je výživný: samý velký šutr a výmoly k tomu. Projíždět tady v noci musela být skutečná lahůdka. Přede mnou je Vizovická vrchovina, postrach mnoha ročníků závodu. Nejsou to žádné vysoké kopce ani příliš strmá stoupání. Záludnost tohoto místa spočívá v jílovitém podloží, které špatně propouští vodu. Po dešti se tak mění v neprůjezdnou past, na kterou má lecjaký Mílař ty nejhorší vzpomínky. Teď za sucha je to příjemné svezení. Kolem desáté jsem ve Vizovicích na náměstí v pekárně. Láduji se dobrotami, dvakrát si přidávám a studuji další postup terénem.
Ani Hostýnské vrchy nejsou tou hrozbou, jakou by po dešti mohly být. Trasa je pochopitelně i tak poměrně náročná. Stejně jako Strážovské vrchy před Trenčínem charakterizují "Hostýnky" neustálé prudké výjezdy a stojky po kořenovitých cestách a kamenech, po kterých okamžitě následují technické sjezdy. Nevím, čím to je, ale nijak zvlášť mi to nevadí, vlastně si to docela užívám.

Když se konečně vymotám z lesa, mám hlad jako vlk. V prvním městečku, Chvalčově, beru útokem hotel Říka. Doporučil mi ho Vítek, který přijíždí chvíli po mně. Jako mávnutím kouzelného proutku jsme v 90. letech minulého století. A není to jen díky stylovému interiéru – polévku servírují přelitím z hrnku do talíře, číšníci mají jednotné uniformy.
Po dobrém jídle následují dobré výkony. Zvlášť když se trasa líně houpe rovinatou Moravskou bránou. Doslova se mi práší za zadkem. Kilometry na navigaci utěšeně naskakují, zvlášť v úseku kolem řeky Bečvy. Pohrávám si s myšlenkou, že bych dnes mohl dojet až na úpatí Jeseníků. Při střízlivém pohledu do mapy však dojedu jen tam, kam mi budou síly stačit.
Jezdit ve tmě mi nevoní, ani když se jedná o vcelku snadný terén. Nakonec kotvím u opuštěné lavičky u polní cesty uprostřed polí. Vůbec nechápu, kde se tady vzala, ale jsem za ni navýsost rád. Můžu si o ni opřít kolo, navečeřet se, rozložit zatuchlé věci z brašny. Když člověk spí každou noc venku, ocení i takové zdánlivé maličkosti. Uléhám s jasným cílem pro zítřejší den: dojet na CP2 a dopřát si tam teplou sprchu.

Sobota 11. července 2026

Vstávám do mlžného rána. Jedu asi hodinu víceméně po rovině, střídavě mezi poli a remízky. Najednou sjíždím dolů do jakési kotliny. S každým klesajícím metrem klesá i venkovní teplota. Dole v údolí řeky Odry, která je v těchto místech spíš širším potokem, už je regulérní zima. Snažím se šlapat, co to jde, abych se aspoň trochu zahřál.
Při pohledu do mapy zjišťuji, že se nacházím na okraji vojenského újezdu Libavá. Po obou stranách cesty registruji velké shluky celtových stanů a týpí. Skautských táborů je tady snad deset, možná víc – co 500 metrů, to jeden. To mě uklidňuje: vojáci jsou se skauty určitě zadobře, nikdo po mně střílet nebude.
Z mrazivého údolí se vyhoupnu na prosluněné louky vonící posečenou trávou. Směřuji k vodní nádrži Kružberk. O její existenci, stejně jako o řadě dalších míst, jsem před Mílemi neměl ponětí. Kochám se nádhernou přírodou, nikde ani noha, do nejbližší civilizace odhadem necelá hodinka jízdy. Už mám opravdu velký hlad, takže spěchám. Městečko Dvorce je na dlouhou dobu jedinou možností k doplnění zásob.
Přímo u trasy registruji sámošku. Zvenku nevypadá nic moc, ale něco dobrého k snědku uvnitř určitě mít budou. Omyl! Uvnitř je to ještě horší. Mám pocit, že jsem se otočením kouzelného prstenu objevil v Československu roku 1985. V dlouhých regálech je vyskládaných několik základních potravin, od každé položky vždy minimálně sto kusů vedle sebe, někdy i ve dvou řadách nad sebou. Z drtivé většiny samé trvanlivé věci. Marně hledám cokoliv jakžtakž čerstvého. Nakonec beru zavděk třemi oválenými rohlíky a krabičkou s hermelínem.
Naproti přes ulici je ještě jeden miniaturní krámek. Na první pohled vypadá o 100 % líp, ale čerstvého tady o moc víc nemají. Jídlo konzumuji s dalšími třemi Mílaři na lavičce před sámoškou. Když k nám v jednu chvíli přijde maminka s dítětem, nedá mi to, abych se nezeptal, jestli v tomhle skanzenu běžně nakupuje. Nenakupuje – chodí sem jen na kopečkovou zmrzlinu, tu mají dobrou. A skutečně: tři kopečky nakonec napravují negativní dojem z Dvorců.

Pozdě odpoledne jsem na úpatí Jeseníků. Vstupní branou do hor ze směru, odkud přijíždím, je Malá Morávka. Akorát že trasa vede kilometr nad městem, respektive dva kilometry od potenciálních míst s teplým jídlem. Chvíli váhám, jestli mi to stojí za tu zajížďku. Nakonec se odbydu bagetou s další zmrzlinou a kávou na benzínce přímo u trasy. Mám velký respekt z toho, co je přede mnou, a za každou cenu chci dnes dojet na CP2.
Stoupání k přečerpávací vodní elektrárně Dlouhé stráně nakonec není zdaleka tak hrozivé, jak jsem si představoval. Naopak, jeho podstatnou část vyjíždím. Tlačím jen v několika opravdu prudkých úsecích. Nahoře u nádrže se nijak nezdržuji. Dvě tři fotky a hurá dolů do Koutů nad Desnou!
Začátek po asfaltce je relaxační kochačka, střední pasáž po sjezdovce kolmo dolů hustý adrenalin. Zázrak, že jsem se nerozmáznul! Rýhy vymleté do svahu po prudkých deštích k tomu vyloženě vybízely. Naštěstí jedu dost rychle a nějak jsem je přeskočil. Konec cesty dolů do údolí obstarává profesionální trail té nejlehčí obtížnosti. Krásné svezení, zaplať pánbůh za to.
Ačkoliv to na mapě vypadá, že z Koutů do Františkova na CP2 už je to, co by kamenem dohodil, není to rozhodně zadarmo. Naopak, pěkná rubačka. Žene mě ale vidina teplého jídla, sprchy a bůhvíčeho ještě dobrého.
Již za tmy, někdy po desáté, konečně sjíždím na kontrolní stanoviště. Opět po sjezdovce, ale tentokrát po modré a bez vymletých rýh. Dole pod svahem projíždím pod nafouknutým obloukem a přijímám gratulace od dobrovolníků. Do ruky mi vrážejí vychlazené pivo. Ptám se na jídlo. Nějaká teplá polévka se prý najde. Třikrát hurá! Teď už jenom ta teplá sprcha. Musím na ni sice chvíli čekat, ale na řadu se nakonec dostanu.
Po všech těch radostech ulehám na dřevěnou terasu společně s asi pěti závodníky. Dalších minimálně šest spí různě po areálu. Ráno na pomyslném startu do druhé poloviny bude pěkná tlačenice. A nebo taky ne – mám tu zkušenost, že většinou si všichni rádi pospí.