200 opravdu HARD

Na tuhle akci jsem se těšil již od zimy, kdy jsem se úspěšně přihlásil. Bylo mi jasné, že 200 hard pojedu nonstop. Zvládnu to ale? Taková vzdálenost a to převýšení. Ještě nikdy jsem bez zastávky nic podobného nejel. Nějak to dopadne...a dopadlo. Do cíle jsem dorazil krátce před čtvrtou ranní. Unavený, ale v euforii.

Vezměme to však pěkně popořadě. V přípravě jsem nedělal nic zvláštního. Přes týden na kole do práce, o víkendu pár kopců nahoru dolů v Brdech. Takové normální ježdění. Ladil jsem uložení věci a jídla na cestu. Nakonec se mi podařilo ověsit kolo pěti malými brašničkami, do nichž se vešlo vše nezbytné. Mohl jsem jet tudíž bez batohu, se kterým se nekamarádím.

Po odstartování jsem se nikam nehnal. V pohodovém tempu jsem přes několik blátivých úseku dorazil na úpatí Krkonoš. Ze studie profilu trasy jsem věděl, že mám před sebou nejnáročnější část. Nahoru dolů, několikrát přes 1000 m.n.m až na Dvoračky, nejvyšší bod závodu. Nakonec to uteklo překvapivě snadno. Cesty byly krásně sjízdné, stoupání zahřála, sjezdy vyplavily adrenalin. Závěrečný výhled z Dvoraček byl jako sladká odměna.

Odměnou byla i další část trasy přes Jizerky. Opět krásně sjízdné cesty, mírná převýšení a táhlé sjezdy. Kilometry krásně naskakovaly. V Josefově dole už jich zbývalo do cíle méně než polovina. Propadl jsem optimismu. Teď už by to mělo být vice méně po rovině. Původní plán být v cíli ve dvě v noci bych mohl i překonat!

Jaký omyl. Od Smržovky začala část slušně nazvaná "Pomsta trasera naivnímu závodníkovi."  Kamenité turistické cesty, po kterých se dalo jen výjimečně jet větší rychlostí než pěšky vedle kola. Zlatým hřebem byla vrchní část po žluté dolů z Kozákova. Moc rád bych na vlastní oči viděl borce, co tohle sjel. Já byl rád, že jsem to ve zdraví v nastupující tmě sešel po svých.

Od Sedmihorek mě to začalo zase bavit. Trasa podobně jezdívá jako v Jizerkách. Padla tma. Borovicový les a pískovcové skály nasvícené kuželem čelovky - doslova magické spojení.

Jedu s parťákem, domlouváme se, že to spolu dáme až do cíle. Kilometry neubývají tak rychle, jak by si člověk přál. Kombinace tmy a neznámého terénu se zkrátka musí nějak projevit. Na druhou stranu jedu v jakési zvláštní euforii. Vyplavované endorfíny a adrenalin přebíjí kumulující se únavu.

V Nové Pace už vím, že mám vyhráno. Už jen tři krátká stoupání a mám to za sebou. V cíli je mi najednou skoro smutno. Příští rok to musím zopakovat. Skvělá akce, velké díky pořadatelům! Cílový guláš, pivo a teplá sprcha neměly chybu...

PS: Na závěr pár rad pro nováčky příštího ročníku. Pokud jste nikdy podobnou vzdálenost na jeden zátah neabsolvovali, doporučuji jet od začátku stále stejným tempem, volnějším než jezdíte obvyklé kratší vyjížďky. Nezdržujte se častým zastavováním. Nějaké jídlo a povzbuzující gely či tyčinky si vezměte sebou. Po cestě využijte nabídku stánků s rychlým občerstvením, není o ně nouze. Nepodceňujte oblečení, nahoře v Krkonoších je o několik stupňů méně.