500miles deník z cesty

Jaký byl pro mě letošní ročník 1000miles? Určitě hodně poučný. Severní trasa mě v mnohém překvapila i potěšila. Překvapivá byla její náročnost, potěšující příroda. Před startem jsem měl trochu obavy, že pojedeme oproti jihu dost času v civilizaci, což se vůbec nepotvrdilo. Nakonec jsem své putování ukončil v polovině - na metě 500miles. Rozhodně toho nelituji, aspoň mám na příští rok nějaký cíl. 

Den 1 - neděle 29. června

Poslední neděle v červnu znamená jediné. Start závodu 1000miles. Tentokrát se jede z nejzápadnějšího koutu naší země až nejdál, kam to na východě Slovenska jde. Šrumec na startu už mě nechává ledově klidným. Přece jen startuji již potřetí. Po startu následuje asi půlhodinová promenádní jízda za pick-upem pořadatelů k symbolickému kameni na konci republiky a pak už si jede každý to svoje.
V místě, kde se od sebe rozdělují Severní a Jižní trasa čeká první překvapení. Dvě malé holčičky pod dohledem maminky nabízejí vychlazenou domácí limonádu. Tomu nelze odolat. Vzhledem k vedru, které panuje, se každá tekutina počítá. Zvlášť, když se ukáže, že pramen kyselky, který jsem měl dopředu vytipovaný je na suchu. Naštěstí to zachránila magnéska od Vietnamce.
Jízdní plán dne mám jednoduchý. Dojet co nejdříve do Kraslic, něco málo si tam nakoupit a valit co to půjde dál. Na kopci nad Kraslicemi jsem ještě před sedmou. Užívám si sjezd dolů do města po louce. Dole potkávám mnoho Mílařů, rychle doplňuji magnésku a už se šplhám po silničce nahoru na kopec. Občas někoho předjedu, jindy zase někdo jiný, dojede mě. Jede se hlavně lesem. Chvíli po 11 projíždím po rovinaté cestě kolem potoka. Mezi cestou a potokem je tak akorát prostor si najít místo na spaní. Vzhledem k tomu, že Garmin ukazuje 100 najetých kilometrů vůbec neváhám. Pro dnešek mám splněno. Nacházím luxusní plácek na mechu. Ani nemusím rozdělávat karimatku.

Den 2 - pondělí 30. června

Ráno se ukázalo, jak prozíravé bylo spát u potoka. Kousek za nocovištěm se trasa prudce zlomila nahoru do lesa po cestě, po které se dalo horko těžko vytlačit kolo. Za tmy bych se tady tedy trápit nechtěl.
Já jsem tu vodou vymletou cestu navíc trefil až napodruhé. Nějak jsem si totiž dosud nepotykal s Garminem a hlavně nově nainstalovanými mapami od Gravelisty. Tato ne souhra se projevila o dvě hodiny později, kdy jsem po vynikající snídani v moc sympatickém bistru na Božím Daru vyrazil na steč nejvyššího bodu první části trasy - Klínovce.
Na kopec jsem se nějak dostal, protože jsem měl na dohled závodníky před sebou. Bloudit jsem však začal nahoře, kde mi nebylo z navigace jasné, že musím obkroužit rozhlednu. Netrefil jsem ani cestu dolů. Místo krátkého sjezdu na následnou svážnici, jsem to sjel po černě značeném trailu až skoro dolů k lanovce. Zážitek ohromný, ale důsledky katastrofální. Nezbylo mi než se na Klínovec vyšplhat podruhé, navíc po daleko horší cestě. Ještě před tím jsem si konečně správně nastavil Garmina, a od té chvíle už jsem žádné bloudění prakticky neřešil.
Buď jak buď od rána jsem kufrováním ztratil minimálně dvě hodiny a zadupal do země původní plán dojet kamsi k Tisé. Jak se ukázalo další den, nepřišel jsem aspoň o moc krásný úsek cesty, který bych jinak absolvoval za šera, možná i tmy.
Za Klínovcem cesta krásně ubíhala. Místy lesem, častěji po horských loukách, a pro mě překvapivě i kolem početných jezírek rybníků. Z přírodní krásy krušnohorského hřebenu jsem byl opravdu nadšený. Nikdy jsem tady v létě nebyl a hned jsem věděl, že se sem určitě někdy vrátím. Většina cest je zde navíc skvěle jezdivá, prakticky žádné tlačení. Co mě taky překvapilo, jak málo lidi, turistů, jsem přes den potkal. Pár pěšáků, na kole prakticky nikoho.

Na pozdní oběd jsem zastavil u Vietnamců v Mníšku, prakticky na hranici s Německem. Možná i díky tomu bylo jídlo opravdu výtečné. U jednoho stolu jsme se sešli s Lubomírem, se kterým jsme se pak skoro denně různě potkávali až do cíle 500miles.
Po dobrém jídle následovalo neméně dobré svezení. Část trasy kolem vodárenské nádrže Fláje považuji zpětně za jeden z Top 3 úseků celého mého putování. Připadal jsem si jak někde v Kanadě. Cesta kolem jezera se zdála nekonečná, a já si navzdory ambicím posunout se dnes co nejdál, přál, aby nikdy neskončila.
Další plánovanou zastávkou, na kafé se zmrzlinou na benzínce, byla Moldava. Příjezd ke zmiňovanému občerstvení se zdál nekonečný. Nejdříve šupem dolů do údolí po louce snad s metr vysokou trávou a pak pořád nahoru nekonečným stoupáním až k vysněné pumpě. Přijel jsem tam tak, tak. Za chvíli zavírali.
Posilněn kofeinem jsem nahodil turbo a za necelou hodinku už se koupal před spaním v rybníku za Cínovcem. Ještě před tím mě na cyklostezce odchytil jeden sympaťák a nabízel přespání se sprchou u něj na zahradě. Znělo to sakra lákavě, ale raději jsem vsadil na nocleh v lese, abych byl ráno co nejdřív v sedle...

Den 3 - úterý 1. července

Vstávám tradičně v půl 5, tak abych v pět vyrazil. Trasa mě vede na Komáří hůrku, místo s dalekým rozhledem až na České Středohoří. Jede mi to, terén je krásně jezdivý. Opět rozkvetlé louky, březové háje, místy až magický les a další výhledy daleko do kraje. Někdy kolem půl sedmé jsem v Tisé. Přijíždím na benzínku a zjišťuji, že otevírá až v sedm. Naštěstí se mi podaří od měkčit zpočátku dost nevrlou pumpařku a kupuji nějaké sladkosti s ledovou kávou k snídaní. Podle itineráře až do Hřenska už žádná možnost doplnění energie nebude.
Tisou trasa objíždí kolem dokola. Částečně po písečných cestách, po kterých to ale naštěstí pěkně odsýpá. Komplikace přichází posléze. Do cesty se mi postavil Děčínský Sněžník. Výstup na něj zas takový oříšek nebyl, daleko horší byla cesta dolů. Chvílemi doslova po skále s kolem na zádech.
Další lahůdka trasera následovala po sjezdu dolů k Labi u Děčína. Singletrack zaříznutý do svahu asi 200 metrů nad řekou. Nahoru dolů, přes kameny, potoky, to celé v úmorném vedru. Poctivé skoro dvě hodiny dřiny. Jet tu ale někdy na podzim nalehko v chladnějším počasí, tak by to byla paráda.
Když jsem konečně sjel dolů, zachránila mě chladná restaurace z bývalého mlýna. Najedl jsem se, napil a dobil elektroniku. Energii na cestu jsem obstaral v Hřensku v malém obchodě s moc příjemnou paní majitelkou, která mě navrch jako Mílaři vnutila grátis kafé.
Národním parkem České Švýcarsko jsem doslova proletěl. Vzhledem k tomu, v jakém stavu je toto místo po ničivém požáru z roku 2022, je pochopitelné, že trasa vedla pouze po hlavních zpevněných cestách údolími. Ono se nikam jinam prakticky nesmí. Pohled na všudypřítomné pahýly ohořelých smrků a borovic, umocněný panujícím vedrem, působil značně depresivně. Byl jsem opravdu rád, že jsem v pozdním odpoledni park opustil a vrátil se do typické zvlněné a svěže zelené české krajiny.
Mířil jsem na vrchol Tanečnice. Cestu k němu mi zpříjemnila jedna moc milá mladá paní, která nabízela přímo u trasy všem projíždějícím Mílařům občerstvení v podobě vlastnoručně upečeného perníku. Byl tak dobrý, že jsem neodmítl nabídku přídavku.
Na Tanečnici jsem po něm vyjel, aniž bych si pořádně všiml, že stoupám do kopce. Nahoře, v ještě otevřeném bufetu, jsem se nijak nezdržoval. Jedno rychlé kafé, ochucený Birell a šup zpátky do sedla.
Blížil se postrach severní trasy. Legendami opředený Nordkap. Upřímně jsem byl na to kořenové bludiště zvědavý. Překvapilo mě, že ze strany co jsem přijížděl, dlouho žádné kořeny nebyly. Vlastně až poslední dva kilometry k symbolickému kameni. U něj jsem byl přesně v půl 10. Dost času na to, abych z trasy ukrojil ještě nějaký ten kilometr. Nakonec z toho byly kilometry dva a já si ustlal potřetí v lese na jehličí v domnění, že už mám ten kořenový labyrint za sebou.

Den 4 - středa 2. července

Jak se ráno ukázalo, část trasy za nejsevernějším bodem byla daleko výživnější. Kořeny jakoby nikde nekončily. Trvalo mi snad dvě hodiny než jsem se z nich vymotal a konečně mohl pořádně nasednout zpátky do sedla. Snídani jsem si dopřál ve Starých Křečanech. Konzumaci hromady jídla na lavičce před vietnamským obchodem mi zpestřil jeden místní "cyklista" blábolící cosi o nehodě kamionu. Mezi nesouvisejícími větami popíjel ovocné víno z dvoulitrové plastové lahve na předním nosiči a když odjížděl byl rád, že se vůbec vysoukal na kolo.
Kousek za Křečany jsem měl v plánu ještě jednu kratší zastávku. Na kafé a sprchu v samoobslužném lučním baru. Oboje bylo skvělé a náležitě mě nakoplo do další jízdy. A že to bylo potřeba.
Lužické hory sice nevynikají vysokou nadmořskou výškou, i tak ale dovedou jejich vrcholy docela potrápit. Postupně jsem zdolal Stožec, Pětikostelní kámen, Loupežnický vrch, Podkovu a Kohoutí vrch. Většinu z nich pěšky s kolem jako nechtěným zavazadlem. Mezi tím jsem sjel z hřebenu dvakrát dolů do údolí. Celkově to rozhodně nebyl nejtěžší úsek severní trasy, i když jedno místo by se do Top 3 nejnebezpečnějších míst určitě vešlo. Pohledu dolů z Kohoutího vrchu doslova vyvolával závratě. Vůbec nechápu jak se tady před lety mohl kamarád Tonda dostat dolů s těžkým tandemovým kolem. Rozlučku s Lužickými horami obstaral úžasný singletrack do Hrádku nad Nisou.
Na cépéčko v Raspenavě to bylo z Hrádku už jen 25 kilometrů. Po zkušenostech z loňska, kdy se na kontrolních stanovištích na Jižní trase, nenabízela skoro ani kůrka chleba, jsem si pro sichr zakoupil kebab na večeři. Jak se po příjezdu na první kontrolní stanoviště ukázalo, úplně zbytečně.
Vyjma tradičního teplého Bernarda či Kofoly na mě totiž po příjezdu obsluha vychrlila neuvěřitelnou nabídku lákavých jídel. Cépéčko totiž každý den zásobuje hotovkami jeden bývalý Mílař z nedaleké restaurace.
Jelikož mi bylo líto vyhodit kebab, tak jsem si dal aspoň zelňačku. Zatímco jsem se navečeřel a pokecal se závodníky, kteří dorazili buď chvíli přede mnou nebo po mě, se mi dobila elektronika a já jsem teoreticky mohl ještě vyrazit zpátky do boje. Jak asi tušíte, nechtělo se mi. Pohltila mě nejen pohodová atmosféra místa. S velkým potěšením jsem se vykoupal v místním rybníčku a našel si spací místo na mechu v lesíku dostatečně daleko od elektrocentrály jejíž motor vytvářel nepříjemný hluk.

Den 5 - čtvrtek 3. července

Ráno jsem vystřelil jako vždy kolem páté. Tak akorát, abych do nedalekých Hejnic dorazil na otvíračku vietnamského obchodu. Jako vždy snídám nějaké to ovoce, jogurt a sladké pečivo. Za Hejnicemi začalo stoupání na hřeben Jizerských hor. Zpětně vzato asi to nejkrásnější a nejpříjemnější z celé české části severní trasy. Nejdříve přes malebné městečko Lázně Libverda s pak po Ludvíkovském traverzu.
Traverz je součástí známých singletracků pod Smrkem. Zajímavý je tím, že se po něm nejezdí z kopce dolů, ale opačně. Trať se pozvolna klikatí po svahu a člověk ani nemá pocit, že jede do kopce. Moc prima zkušenost, určitě se sem ještě někdy podívám.

Trasa mě poprvé zavádí do Polska. Až do Harrachova je to velmi jezdivé s jednou výjimkou singletracku mezi borůvčím, do kterého vymlela voda takové rýhy, že se po něm vůbec nedalo jet. Co mě v Polsku na první pohled zaujalo, byly přístřešky na spaní nejméně pro deset lidí. Se zelenou střechou a šikovně vymyšlenými spacími plošinami.
Výstup z Harrachova na Dvoračky mi překvapivě chutnal, ze dvou třetin jsem ho vyjel. Těšil jsem se na oběd na terase výhledem do širokého kraje. Dvoračky vždy bývaly vyhlášené dobrým jídlem. To se však vůbec nepotvrdilo. Škoda času co jsem zde strávil čekáním na holandský řízek v podobě dvou vysušených karbanátků.
Následnou "horskou dráhu" přes Dolní a Horní Mísečky, Špindl, Strážné na Pražskou boudu nad Pecí jsem zvládl se ctí. Nejhorší byl asi sjezd dolů do Špindlerova mlýna. V jednu chvíli mi na téměř kolmém svahu kolo na brzdách jelo jak sáňky po sněhu. Stoupání jsem dal tak půl napůl v sedle a pěšky. Kde mi to opravdu sedlo, byl nekonečný pozvolný výjezd na Pražskou boudu, který byl navíc odměněn úžasným sjezdem dolů do Pece pod Sněžkou.
Ačkoliv jsou Krkonoše z hlediska převýšení jednou z nejtěžších zkoušek Mílí, v naprosté většině trasa vede po pevném a hladkém povrchu. Jinými slovy průjezd nejvyšším českým pohořím je vlastně docela brnkačka. I když takové stoupání z Pece na Pomezní boudy, zvláště ve svém úvodu, by mohlo být tvrdou zkouškou i pro profesionální cyklisty. Já jsem ho měl ještě zhruba od poloviny zpestřené hustou mlhou spojenou s mrholením. Vlastně jsem vůbec neviděl kam jedu. Nahoře na kopci se přede mnou naštěstí jakoby zázrakem vyloupla z mlhy mě známá budova pivovaru Trautumberk. Neváhal jsem ani vteřinu, po těžkém zklamání na Dvoračkách jsem si prostě zasloužil nějakou odměnu. Grilovaný pstruh a dvě nealko Citra Ipy byly učiněným kulinářským zázrakem. Nabili mě takovou energii, že jsem se navzdory mlze a padající tmě vydal do dalšího zdolávání kilometrů. Jel jsem možná ještě další dvě hodiny. Částečně to bylo ovšem dané i tím, že jsem kolem cesty nemohl najít vhodné místo na spaní. Dole sráz, nahoře sráz. Spát přímo na cestě se mi nechtělo. Nakonec jsem se po 11 konečně uložil a poprvé zalezl se spacákem do žďáráku.

Den 6 - pátek 4. července

Šestý den na cestě nemohl začít lépe. Z místa noclehu jsem se víceméně pořád z kopce přesunul do nedalekého Žacléře, kde zrovna otevírala pekárna Náš chléb. Nakoupil jsem si několik jejich lahůdek a přesunul se na lavičku k nedaleké benzínce. Na obligátní ranní kávu se tady vyjma mě sešli další tři mílaři. Bylo fajn setkání a jak se později ukázalo, nebylo zdaleka jediné tohoto dne.
Opravdové překvápko na mě totiž čekalo o hodinu později ve stoupání na jeden z kopců Vraních vrchů o jejichž existenci jsem do té doby vůbec nic nevěděl. Z čista jasna se proti mě vynořil biker a po obligátním Ahoj přidal i Honzo. Skoro jsem oněměl.
Byl to Petr. Jednou jsem s ním jel kus cesty na závodě 200 Hard a letos se zúčastnil Brdského Meandru. Na trase si mě našel díky výborné intuici. Jelikož jsem ve čtvrtek večer zapomněl odeslat SMS se svojí polohou, netušil kam jsem asi tak mohl dojet. Buď jak buď setkání to bylo víc než příjemné. Dobrou hodinu jsme jeli společně a probrali všechno možné. Rozloučili jsme se na konci Vraních hor. Já měl před sebou objezd Adršpachu a Petr musel do práce.
Cesta kolem Adršpašsko-teplických skal byla vcelku příjemná a nenáročná. Cílová obědová mezistanice v Teplicích nad Metují se však ne a ne přiblížit. Když už jsem se tam v brzkém odpoledne konečně dokodrcal vypadalo to, že z plánovaného doplnění energie nic nebude. Ve vyhlédnutém bistru měli zrovna, tak jako v polovině republiky, black out. K mému štěstí elektřinu za chvíli nahodili a já si mohl pošmáknout na vynikajícím obědě. A aby toho nebylo málo, na kafe jsem zašel k vyhlášené legendě severní trasy Ladě svačince. Lada provozuje malý rámek na hlavní třídě a jako svůj hlavní cíl v době konání 1000miles má nasytit každého projíždějícího závodníka. Já dostal kafe, dvě koblihy a pověstnou svačinku na cestu. Když jsem chtěl zaplatit, rozpálila se Lada do ruda s tím, že nic takového nepřipadá v úvahu. Že bych jí urazil. Nezbylo mi tedy než několikrát poděkovat a trochu provinile se vydat zpátky na trasu.
Před sebou jsem měl úsek stolových hor u našich sousedů v Polsku. Z hlediska převýšení se nejednalo o nic zvlášť záludného, terén byl ovšem místy hodně "tlačivý". Část cesty mi dělal společnost Jarda, několikanásobný účastník severní trasy Mílí. Už jsme se viděli večer na CP1. Jarda je tak trochu požitkář, jestli se to dá o někom, kdo se celý den trmácí cestou necestou vůbec říci. Každopádně když nastane večer, má Jarda geniální schopnost si najít ubytování se sprchou a vyvoněnou postelí, bezohledu na to v jaké "divočině" se zrovna nachází. Podle svých slov spal venku ve spacáku ve své dlouhé mílařské kariéře sotva co by se dalo spočítat na prstech jedné ruky.

Stolové hory jsem úspěšně projel a s blížícím se soumrakem se začal zakousávat do Orlických hor. Podle mapy jsem usoudil, že bych mohl dojet kamsi k chatě Na Šerlichu. Jarda tam určitě míří se ubytovat. Mě by stačila teplá večeře a studený Birrell. Terén se nakonec ukázal náročnější než jsem předpokládal. K chatě jsem tudíž nedojel. Ustlal jsem si v lese na jehličí a kručící břicho mi naplnila svačinka od Lady.

Den 7 - sobota 5. července

Trasa po hřebeni Orlických hor se mi moc líbila. Za ranního korupěni jsem postupně vyjel na Velkou Deštnou, Korunu, Komáří vrch a Anenský vrch. Nejlepší na tom bylo, že se mezi jednotlivými vrcholy nemuselo sjíždět kamsi hluboko do údolí. Terén byl sice místy nesjízdný, ale tlačit chvíli po rovině není nic tak hrozného. Zvlášť když u toho můžete obdivovat řopíky dávající vzpomenout na dobu, kdy bylo Československo průmyslovou velmocí schopnou opevnit své hranice.
Sjezd dolů z hřebeny ke břehu Divoké Orlice a dál podél toku do Klášterce nad Orlicí byl za odměnu - jeden z nejkrásnějších úseků celé severní trasy. Kousek nad Kláštercem leží České Petrovice. Na jejich návštěvu jsem se těšil od chvíle, kdy mi včera v podvečer začalo kručet v břiše. Byl jsem zvědavý, jestli zvěsti vychvalující zdejší neoficiální podporu Míry Hůlky neklamou. A neklamaly. Gulášovka a chleba se sádlem byly oboje výtečné. Navrch k tomu moc příjemný pokec s osazenstvem. Ani se mi nechtělo zpátky do boje. Zvlášť, když jsem tušil co mě čeká v Jeseníkách za hrůzy. Míra sice tvrdil, že na CP2 už je to jen kousek, ale já věděl, že to bude zatraceně těžký kus.
Mé předtuchy se pochopitelně vyplnily. Ze začátku to ještě docela šlo, ale jak jsem se přiblížil k masivu Kralického Sněžníku proměnila se trasa v horskou dráhu. Několikrát za sebou nahoru dolů a vždy po kamenitých cestách. Dolů s největší opatrností pořad na brzdách, nahoru tlačit s funěním. Vůbec mě to nebavilo. Co víc, doslova mě to sr..o.

Chvíli před tím než jsem dorazil k vyhlédnutému přístřešku na vrcholku jednoho ze stoupání mě došel týpek s gravelem ověšeným brašnami. Mílař to nebyl. Jak vyplynulo z hovoru byl na trati jiného gravelového ultramaratonu, jehož trasa se v tomto místě s Mílemi potkávala. Na tom setkání by nebylo zas tak nic zvláštního, kdyby ten gravelista nebyl stejně jako já z Řevnic a kdyby tam taky nepořádal závod na kolech. Nemohli jsme oba té náhodě uvěřit a při společném focení se tomu dlouze smáli.
V přístřešku jsme se nakonec sešli tři. Já jsem si ustlal na stole a po rohlíkové večeři se odebrat k pánu. Poprvé jsem si nenařizoval budík. Do CP2, alias cíl 500miles, už to zítra nebylo daleko. Kolem poledne tam dojedu ať vstanu, kdy vstanu. Byl jsem rozhodnutý tam pro letošek skončit. Těch důvod bylo víc. Jejich vysvětlení je na samostatný článek.

Den 8 - neděle 6. července

V neděli jsem si pospal jak se na tento sváteční den sluší a patří. Z přístřešku jsem vyrazil chvíli po sedmé. Ačkoliv jsem nemusel nijak zvlášť spěchat, dupnul jsem do pedálů. Dopředu mě hnala vidina vytoužené luxusní snídaně na chatě Paprsek. Podle mých propočtů bych tam kolem 10.00 mohl být, což se nakonec potvrdilo.
Na menu neměli přímo snídani, ale ochotný číšník mi doporučil borůvkový knedlík. Takový ten velký, jak kolečko od koloběžky. Sypaný cukrem a plovoucí v rozpuštěném másle. Byl vynikající - zasloužená odměna za včerejší utrpení. Společně s kávou mě tak nakopl, že jsem na poslední kopec na trati - Smrk, doslova vyletěl.
Pak už zbýval jen sjezd dolů do cíle ve Františkově, kde se mi dostalo moc pěkného přivítání. Po obligátním, tentokrát dokonce vychlazeném, Bernardovi jsem si udělal pár fotek, pokecal se závodníky, kteří tady stejně jako já skončili, a v dobré náladě vyrazil na vlak do nejbližší vesnice. Rozhodně jsem nebyl nijak zklamaný, že jsem dojel jen do cíle 500miles. Aspoň mám před sebou nějakou výzvu na příští rok...