Jak jsem nedojel Bike hero

Tak mám za sebou první pořádný výjezd sezóny. V sobotu ráno před sedmou jsem z Dobřichovic vyrazil na trasu Bike hero. Podle plánu jsem se sem po nějakých 15 hodinách chtěl i vrátit. Podmínky tomu nahrávali. Žádná velká zima, úplné bezvětří a snad ne zas tak podmáčená trať. Co víc si přát.

První úsek do Berouna jsem prosvištěl hladce jako nůž máslem. Zčásti asi i proto, že jsem velkou část trati znal. I když třeba krásný lom U Chlumu nad Srbskem jsem viděl poprvé. Moc se mi také líbil, mě neznámý, výjezd ze Svatého Jana pod skalou nahoru na Vráž.

Následný prosluněný výstup z Berouna k rozhledně Děd mě přinutil vysvléct jednu vrstvu oblečení. Až do Nižboru to byla jedním slovem pohádka, víceméně pořád z kopce, krásným terénem. To si mile rád kdykoliv zopakuji. Za Nižborem začala "houpačka". Až do Křivoklátu několikrát nahoru a dolů. Jako odměna za námahu sousty krásných výhledů do údolí Berounky. V Křivoklátu jsem se chtěl rychle najíst teplého jídla, všude bylo ale hrozně plno. Uspěl jsem až v Roztokách, jídlo nebylo sice nic moc, ale za dvacet minut už jsem zase seděl na kole. A opět stoupal do kopce.

Měl jsem pocit, že jedu pořád slušným tempem. Pohled na "nenaskakující" kilometry na navigaci mě vyvedl z omylu. Na dohled Točníku jsem dorazil se západem slunce. Podle optimistického předstartovního scénáře už jsem měl touto dobou být přitom někde u Zdic.

Z hradního cimbuří jsem se na krásný singletrack vydal již za šera. Až do Hředle, to bylo nádherné. Furt skoro z kopce, lesem a po loukách. Jeden z nejhezčích úseků celé trasy. Z Hředlí se začalo zase stoupat. Tentokrát již za úplné tmy. Do Zdic by to podle mapy měl být kousek, ale vůbec to neubíhalo. Začal jsem pochybovat o výsledku své mise. Táhlo na půl osmou, já stále neviděl žádná světla blížícího se města a dopředu jsem se šinul rychlostí šneka. Terén začal být navíc sakra náročný - singletrack sotva na šířku kola, sráz dolů a všude spousta velkých šutrů. Přesně v okamžiku, kdy jsem si poprvé připustil, že to asi dneska celé nedám, to přišlo. Chvilka nepozornosti, jezdecká chyba a kotrmelec přes řídítka. Naštěstí prakticky v nulové rychlosti, zato však s dopadem na kameny.

Až na rozbitý loket a naražené zápěstí se mi nic nestalo. Jako varování to však stačilo. Sebral jsem se ze země, vypnul navigaci a s pokorou zamířil na vlak.

Výzvu jsem tedy nakonec nepokořil, ale rozhodně ničeho nelituji. Vydal jsem ze sebe maximum. Projel jsem úspěšně tři čtvrtiny trasy, objevil celou řadu krásných přírodních lokalit, kam se určitě ještě vypravím. Projetí celé trasy navíc rozhodně nevzdávám. Jen ho odložím na dobu, kdy bude více světla a tepla. A taky příroda v rozpuku…