Jen tak na jihu Čech

Úvodní část jižních Mílí mě nadchla. Trasa vedoucí skrz Český les a Šumavu splňovala mé představy o dobrodružství v relativně divoké přírodě. Některé úseky v Českém lese byly sice daleko za hranou sjízdnosti, ale o to větší přírodní krásou vynikaly.

Letos na jaře ve mě proto uzrál plán si to zopakovat. Na pohodu, mimo jakýkoliv závod, se dvěma kamarády. A když na pohodu, tak bez několika těch úplně nejhorších, kompletně nesjízdných úseků.
Mapy.cz nabízejí dostatečné možnosti alternativních cest, takže nebyl žádný problém původní trail mírně přetrasovat. Alespoň se podívám na několik nových míst.
První část trasy, z Aše na Rozvadov, uběhla bez sebemenších problémů. Jeli jsme vesměs po lesních asfaltkách a šotolině, do cesty se nám nepřimotaly žádné velké kopce. Sto kilometrů skoro zadarmo s prstem v nose. Český les je každopádně úžasný svou totální vylidněností. Za celý den jsme potkali snad pět pěších turistů a jednoho cyklistu.
Druhý den se přitvrdilo. Několik dopoledních svižných výšlapů vyvrcholilo šplháním na Čerchov po panelce. Když už jsme vyjeli nahoru, nemohli jsme vynechat hřebenovku "tisíc a jeden schod" směrem na Folmavu. Na kole se to prakticky jet nedá, ale je to krásná cesta.

Odpolední jízdu doprovodil ledový déšť. Teplota klesla někam k deseti stupňům a navrch jsme zabloudili. Vyjeli jsme na kopec, špatně odbočili a po hodině kufrování se vrátili zpátky na stejné místo. V tu chvíli už jsme byli jen ve dvou. Třetí do party skončil po jednom drsnějším sjezdu, kdy mu praskla osa zadního, "silničními" brašnami přetíženého, kola.
Ve dvou nám to navzdory nepřízni počasí a kufrování krásně ubíhalo. Jeli jsme až do úplné tmy. Na dveře zamluveného penzionu pod Pancířem jsme zazvonili hodně po desáté. Teplá večeře a studená Plzeň byla zaslouženou odměnou za odvedenou dřinu. Velké poděkování majitelce penzionu Pohádka.
Na celodenním ježdění zbožňuji, jak si pak člověk opravdu intenzivně užije pohodu v podobě teplého jídla a postele. To, co považujeme v normálním životě za samozřejmost, je najednou vysněným luxusem.
Třetí den začal zostra. Stoupáním na Pancíř, tedy přesněji do sedla pod vrcholem. Cesta se pak hezky vlnila šumivými bory, po kvetoucích loukách a liduprázdných mýtinách. Odměnou za ranní dřinu byl dlouhý a prudký sjezd dolů k Otavě. Následný bahnitý výšlap na Šibeniční vrch nad Kašperskými horami byl vykoupen výborným obědem v pivovaru dole na náměstí.

Brzké odpoledne vyplnil výjezd na Churáňov. Stoupání je to sice mírné, ale nekonečné. Takový ten typ, který unaveného a demoralizovaného jezdce dožene k šílenství. Co jsme si opravdu užívali, bylo naprosté souznění v tempu. Třetí den a pořád spolu bez toho, aby jeden na druhého někdy čekal. Výjimečná souhra. Protivná byla naopak přetrvávající zima. Začátek července to nepřipomínalo ani náhodou.
Poslední den byl za odměnu, většinu doby podél líně tekoucí vody Schwarzenbergského kanálu. Až na Lipno, kde jsme se rozdělili. Mě ještě zbývalo zhruba 40 kilometrů do Českého Krumlova. Podle plánu terénem po trase Milí. Nějak se mi ovšem zbláznil garmin. Po víc než hodině jízdy jsem se ke Krumlovu nepřiblížil ani o metr. Obloukem jsem se vrátil zpátky na Lipno. Nezbývalo než to vzít klasicky po hlavní silnici podél Vltavy. Jedině tak se dal stihnout zpáteční vlak domů.