Konečně taky pokořeno....

Když se mě v cíli finisheři ptali jestli jsem trasu Brdského Meandru někdy absolvoval celou, musel jsem s pravdou ven. Všechny části trasy jsem sice projel, většinu z nich opakovaně, ale vkuse na jeden zátah se mi Meandr zatím projet nepoštěstilo. V sobotu, týden po závodě, jsem tento rest tudíž musel napravit.

Od pivovaru jsem vyrazil přesně v 8.00, abych tu porci námahy plné nezapomenutelných zážitků absolvoval co možná nejvěrněji jako účastníci závodu. Měl jsem to díky znalosti trasy malinko usnadněné z hlediska navigace, ale jinak si troufám říct, že podmínky byly minimálně stejně náročné jako o týden dříve.

Až pod Prahu šlo všechno vcelku hladce. Musím tedy přiznat, že překonání hřebene Slonovce a Kloučku mi dalo jako vždycky zabrat. Jel jsem tudy již po třetí a pokaždé mi to přišlo nekonečné a náročné. Náročnější než třeba Kamenné schody na Ťok.

Při výjezdu na Prahu jsem poprvé na kost promokl. Nebylo se kam schovat, bouřkový mrak mi dal za vyučenou. Teplá houbová polévka v Nepomuku tudíž padla na úrodnou půdu. Naštěstí se rychle udělalo hezky a do hodinky jsem byl zase suchý.

Na co jsem se opravdu těšil, byl úsek ztracené cesty plný kopřiv, ostružin a močálů. Většina finisherů na něj nevzpomínala právě s láskou. Moje předpověď se vyplnila. Průjezd bezmála padesáti závodníků obnovil cestu. Ještě jeden ročník Meandru a může tady vzniknout regulérní turistické značení.

Moc se mi líbilo na otočce pod Třemšínem. Skupina mladých lidí s dětmi byla zrovna u kaple ponořená do improvizované mše. Mělo to neobyčejnou atmosféru. To následný močál už mi takovou radost neudělal, měl jsem silné nutkání si zanadávat na toho, kdo tuhle blbost vymyslel (dodatečně se všem omlouvám, trasa měla původně vést jinudy, bohužel vybranou cestu totálně zničila lesní technika).

Až ke křižovatce Tři trubky to opravdu svištělo. Potěšily mě rozkvetlé sibiřské kosatce u Padrťských rybníků, nepotěšila další bouřková sprška říznutá kroupami. Stoupání k Jordánu bylo výživné, zvlášť když na jeho konci čekala další hutná bouřka. Bylo již skoro sedm večer a mě bylo jasné, že můj plán být do půlnoci v cíli se zcela jistě nevyplní. Mé psychické rozpoložení zrovna dvakrát nevylepšilo ani nepříjemné mokro v botách. Upřímně, stát se to dva roky zpátky, asi bych to zabalil a dojel domů vlakem. Zimní tréninky za každého počasí mě však dostatečně zocelily a na mokro v botách jsem nemyslel.

Plánované občerstvení v Jincích se nekonalo, obchod už byl zavřený a pivovar kvůli svatbě jakbysmet. Ještě štěstí, že jsem nabral vodu ve studánce na Hrachovišti. Nějaké datle s ořechy mi ještě taky zbývaly. Nahoru na Plešivec jsem se vydrápal již dávno po západu slunce. Krajina ve zbytkovém světle vypadala magicky. Sjezd dolů proběhl bez úhony, to jízda po hřebenu Housiny nad Všeradicemi mi dala fakt zabrat. Za tmy jsem tady jel už Bike Hero a taky mi to nechutnalo. Mazlavé bláto a v něm divně vyjeté koleje od lesní techniky řádně prověřily mé technické schopnosti řízení. Stálo mě opravdu velké úsilí se nevymáznout.

Dál už to byla brnkačka. Hvězdy mi svítily na cestu vlnicí se převážně po loukách a menšími remízky. Všude panovalo noční ticho a to i v několika vesnicích na trase. Přítomnost civilizace prozrazovaly jen svítící oči toulajících se koček. Absolutní ticho i klid byl i v jinak pulsujícím Karlštejně. Závěrečný výstup lesem po červené byl značně stižený sypkým štěrkem. Sjezd dolů na Mořinku s výhledem do širokého údolí Berounky byl za odměnu.

Poslední dva kilometry k pivovaru jsem rekapituloval. Bylo to těžké, ale krásné. To by bylo asi nejstručnější zhodnocení. Brdská krajina je úžasná. Sláva armádě, která nám uchovala takový krásný ostrov panenské přírody uprostřed hustě osídlené Evropy. Už se těším na trasování příštího ročníku Meandru, neobjevených míst je v Brdech ještě spousta...