1000 miles deník Slovensko

27.06.2024

Den nula
Přeprava na start. Devět hodin ve vlaku a další dvě v taxíku. Dost času na to přemýšlet co mě v následujících dnech čeká. Jsem na to dostatečně připraven? Ujedu 1600 kilometrů v náročném terénu? Vypořádám se s nepohodlím a případnou nepřízní počasí? Nevím. Své první Míle před třemi lety jsem z několika důvodů ukončil na metě 700 kilometrů. Popravdě nebyl jsem na ně tehdy připraven. Od té doby jsem úspěšně dojel do cíle několika bikepackingových závodů a výzev. V součtu kilometrů zhruba ve stejné vzdálenosti jako Míle. Nabyté zkušenosti mě určité posunuly.
Jisté je, že toho povezu míň, a věci mám o poznání lépe rozložené na kole. Mám o něco lepší kolo i navigaci.
Stejně na mě ovšem čeká řada nových věcí. Hned zítra dva brody přes řeky a od pondělí různé zákazy jízdy kvůli medvědům. Ty budou nepříjemné z hlediska plánování. No radši o tom moc nepřemýšlet. Však se uvidí... 

Den první
Odstartovali jsme podle plánu a já si poprvé v životě vyzkoušel jaké to je jet v pelotonu. Právních 12 km se jelo totiž z kopce a po silnici. Svištělo to náramně. To můžu vlastně říct o celém prvním dni. Od 15.00 do půlnocí jsme najeli poctivých 120 km. Nutno přiznat, že profil nebyl složitý a docela často se jelo po asfaltu.
Na druhou stranu specialitou prvního dne jsou brody přes dvě řeky a jeden kanál. Nikdy jsem nic podobného s naloženým kolem na zádech neabsolvoval. Když jsem viděl nějaká videa z loňského ročníku jímala mě hrůza. Voda po pás, silný proud, kolo skoro nad hlavou. Nakonec to byla pohoda. V první řece bylo vody po kolena a skoro žádný proud. Druhá tekla o poznání víc a vody bylo po stehna. 

Den druhý
Jestli to v neděli svištělo, tak v pondělí to byl pravý opak. Hned první kopec poté co jsme v pět ráno odstartovali byl výživný. V noci zde zkolaboval jeden závodník co přecenil síly. Zachraňovali ho čtyřkolkou.
Kultovním místem na trase je chata Hrešná v kopcích nad Košicemi. Ti nejlepší sem přijíždějí v neděli večer. My jsme přijeli na brzký oběd. Posilněni luxusním borščem pak vyrazili do Volovských vrchů. Čekal nás první výstup do 1000 m.n.m. Pochopitelně po několika sjezdech do údolí a výšlapech na hřeben. Samotná tisícovka by byla v pohodě, kdy se zrovna neotevřelo nebe. Chvílí jsem se naivně schovával pod stromem. Pak jsem vyrazil a během minuty byl promočený na kost. To by ještě tak nevadilo. Horší bylo, že se mi z těch přívalů vody zbláznila navigace a já nevěděl kam mám jet. Brzy naštěstí přijeli dva mílaři a já se za nimi svezl dolů z kopce po cestě, která se proměnila v potok. Bylo to na hraně mých jezdeckých schopností, ale dolů jsem se dostal ve zdraví.
Lilo další hodinu, což rozmetalo původní plány na cílovou destinaci. Dojel jsem o jednu vesnici blíž. Společnost mi dělal mílař, který cestou vybafal minimálně tři cigára. Podotýkám, že do kopce a zapaloval si je za jízdy...Kromě toho měl i výborné historky.
Předpověď na noc byla děsivá, lejt mělo skoro nepřetržitě. Obavy o střechy nad hlavou v Hačavě byly naštěstí plané. Když jsem tam dorazil, už na mě mával jeden mílař. Zařídil ubytování na obecním úřadě. Hodný pan starosta nám ho pronajal bez úplaty. Spalo nás tady asi 15. Když jsem usínal na podlaze zasedačky, venku se zrovna zase otevřelo nebe... 

Den třetí
S počtem najetých kilometrů se hromadí únava a ubývá večer i času na psaní. Hlava navíc jede v jakémsi zjednodušeném režimu. Hlavní je soustředění na trať. Sebemenší chybička, zvláště ve sjezdu, by byla fatální.
Co říct ke třetímu dni. V paměti mi splynul v jeden dlouhý singletrack. Většímu času jsme skutečně jeli v lese či po lukách. Technické pasáže střídali úseky plné louží a bláta. Vlastně jsem si to skoro celou dobu užíval, nehledě na to jak náročné to občas bylo. V paměti mi utkvěl zvlášť jeden vypečený úsek skrz ostružiny. Cesta zarostlá trní. jak v pohádce o Šípkové Růžence. Vůbec nechápu jak tady projeli závodníci z čela startovního pole. Ti snad museli mít sebou mačetu. Jak se později ukázalo odvezl jsem si odsud patrně suvenýr.
K večeru jsem se propracoval j jednomu z highlites jižní trasy - 2 kilometry dlouhému Slavošovskému tunelu. Byl to úchvatný zážitek. Celou dobu jedete z kopce obřím tmavým tunelem, za světla čelovky. Původně tudy měl ještě za druhé světové války jezdit vlak, ale nikdy nevyjel. Na konci vás ještě překvapí vodopád.

Den čtvrtý 
 
Čtvrtý den nezačal vůbec dobře. Poté co jsem se ráno zabalil a chystal se přesně v 6 vjet do medvědího zákazu odhalil jsem defect, patrné vzpomínaný suvenýr z minulého dne. Vyměnil jsem duši a vystoupal asi do 10-kilometrového kopce. Nahoře koukám, že jsem zase skoro bez vzduchu. Ten prokletý trn musel zůstat ukrytý v plášti. Lepím obě duše a snad půlhodiny prohlížím plášt, který jsem obrátil na ruby. Nikde nic, takže podruhé bombím kolo a vyrážím s minimálně hodinovou ztrátou zpátky na trasu. Během opravy mě předjíždědí minimálně 10 Mílařú.
Dole pod.kopcem nakupuji proviant v cikánské vesnici Sirk. Vypadá to tam jak v 80. letech minulého století. Možná hůř. Spěchám dál. Přes tři kopce mířím na oběd do Hnúšty. V závěrečném sjezdu do města zápasím s vyjetými kolejemi od terénních aut v kluzkém jílu. Kolo přeskakuje mezi kolejemi a já jsem rád, že jsem to nakonec sjel bez pádu.
Ve městě aplikuji dokonalý "food & drink managment". Objednávám si těstoviny v pizzerii. Mezi tím než je připraví stihnu nákup v samoobsluze a za necelou půlhodinu už zase dupu do pedálů.
C hci dojet do Dětvy. Přede mnou je stoupání do jedné z nejvýš položené obce na Slovensku - Lomu nad Rimavicou. Je to dlouhé. ale jezdivé. Co si vybavuji z této cesty jsou motýlí. Stovky motýlů v lese a hlavně na loukách. Neuvěřitelné barvy, poletují těsně kolem kola.
Z  Lomu do Dětvy je to už víceméně z kopce a po krásných cestách. Mílaři, se kterými se vzdy večer sejdeme na spaní, už vyhlédli dokonalé ubytování. V prázdném přístřešku na nákupní vozíky u Kauflandu. Hned vedle je dokonce non-stop benzinka se sprchou. Jaký luxus!
D nes jsem se naučil jedno nové slovenské slovíčko. Prívarok. Schválně jestli víte co to je? Měl jsem to k obědu a bylo to výborné.  

Den pátý
Na tento den určitě nikdy nezapomenu. Projel jsem, tedy často spíše prošel, tím nejnáročnějším terénem, který si ve své fantazii dovedete představit. Začalo to již šíleně strmým stoupáním z Dětvy. To bylo ještě aspoň po dobré cestě. Pak to chvílí vypadalo normálně, aby se následujících asi 20 km proměnilo v pěší pochod extrémně náročným terénem. Cesta jakoby misty vůbec neexistovala, vubec si nedovedu představit jít tady jako první. Takhle jsem se mohl alespoň orientovat podle vzorků kol. Vyvrcholením poloviny toho utrpení byl sjezd do Zvolenu asi po 30 cm širokém "závodním" trailu zaříznutém do šíleně strmého svahu. Ani nevím jak jsem to vlastně sjel, ale znovu bych to už asi nedal.
Ještě štěstí, že dole pod kopcem byla aspoň restaurace s vynikajícím španělským ptáčkem s tarhoňou. To mě přece jen trochu povzbudilo do dalšího pokračovaní. Druhá polovina dne do Báňské Štiavnice se totiž nesla v podobném duchu. Zase strašná rubárna. Fujtajbl, tuhle část trasy už nikdy víc. Štiavnici jsem si nakonec vůbec neužil, musel jsem totiž spěchat přes další medvědí zákaz (jízda povolena jen do 21.00) do Žíravice, kde byli parťáci. Najedl jsem se rychlostí blesku v Bille. Ještě ve frontě u kasy jsem spořádal bagetu a před obchodem kupu ovoce. 
Na stíhací jízdu do Žíravice jsem se vydal společně s Chuchmovými, legendami Mílí. Táta Pavel je několikanásobným pokořitelem trasy, syn Patrik jede v 16 letech potřetí. V 8 letech dojel do poloviny severní trasy a ve 12 jí absolvoval celou.
Krásně nám to společně jelo. Mě tedy až na úplný závěr. V euforii, že se nám o 2 minuty podařil zákaz projet, jsem se asi 300 metrů před Žiravicí vymázal na úplně jednoduché cestě. Naštěstí to nebylo nic hrozného.

Den šestý 
Tento zápis bych rád věnoval hodným lidem, kteří mi v průběhu závodu pomohli. Nebylo jich málo a šestý den určitě nejvíc. Ráno nebylo vůbec snadné. Na menu byl výstup do nejvyššího bodu jižní trasy na Slovensku. Stoupání na Vtáčník bylo nekonečné a vyčerpávající. Zvlášť za situace, kdy moje brašna na jídlo zela prázdnotou. Bez jídla nedokáží jet a další možnost k doplnění zásob je až v dalekém Partizánském. Ne, že by obchody po cestě nebyly, ale jsou všechny zavřené,  protože je náboženský svátek a ten se zde cti skutečně důsledně. 
Naštěstí na vrcholu Vtáčníku  čekala spása v podobě tří mladých turistů, kteří se se mnou rozdělili o své zásoby ‐ lepší chleba s bůčkem jsem snad ještě neměl. Další spasitel na mě čekal při výjezdu z lesa na konci nekonečné hřebenovky dolů z hory. Upadl mi totiž systém ražení od řídítek. Provizorně by se s tím jet dalo, ale já potřeboval jet rychle. Chtěl jsem za každou cenu stihnout dojet do CP1 u Trenčína. Ochotný a hlavně šikovný pán mi řazení "kutilsky" připevnil a já mohl pokračovat dál.
Spěchal jsem do Partizánského na jídlo, nějaká restaurace či benzínka tam otevřená být musí.  Byly obě. Paní v Kebab bistru mi nandala tak, že to padalo z talíře. Velký hlad mi koukal z oči. Na benzínce přišlo na řadu obligátní kafe a sladkosti. Na závěrečný spurt jsem byl dostatečně posilněn.
Dojezd do Trenčína byl okořeněn ještě jedním zákazem. Nevěřím, že by tady žili nějací medvědi. Zákaz chápu spíš jako brzdu, aby na CP1 (společné pro severní i jižní trasu) nepřijížděli závodníci celou noc. 
Zákaz jsem opět profrčel v požadovaném limitu. Co mě ovšem vykolejilo byl závěrečný příjezd lesem k okraji města. Nejenže se zde díky spleti různých cestiček blbě orientovalo, ještě cestu blokovala změť čerstvě pořízených stromů. To snad někdo musel udělat naschvál!
Cépéčko, kam jsem dorazil se soumrakem, jsem si náležitě užil. Dvěma "švestkami" od Bernarda jsem spláchl prach z cesty. Energii doplnil výtečným chlebem se sádlem a cibulí. Vše korunoval koupelí v chladivém Váhu. A pak hurá na kutě, což se tedy jediné vůbec nepovedlo...ale o tom až zase příště.

Den sedmý poslední na Slovensku

T