Návod jak dokončit Míle

Před startem jsem měl několik cílů a očekávání. Závod jsem chtěl v každém případě dojet celý, o poloviční alternativě jsem vůbec neuvažoval. Původně jsem cílil na dojezd za 12 dní, po seznámení s náročností trasy na Slovensku jsem s pokorou změnil předsevzetí na 14, což se mi bez 90 minut nakonec podařilo. Do cíle jsem chtěl rovněž dojet ve stavu, abych mohl hned druhý den jít normálně do práce. V tom jsem taky uspěl. Dokonce mohu tvrdit, že dny těsně po dojetí jsem se cítil plný elánu a energie.
Předkládám tudíž svůj návod v deseti bodech, jak se mi to celé podařilo. Každý bod je stejně důležitý, pořadí tudíž nehraje žádnou roli.

1. Fyzická připravenost

Bez alespoň základní fyzičky to nejde. Na druhou stranu mnoho nabušených bikerů, běžně vyhrávajících různé kratší závody, Míle nedojeli, protože jim chyběly jiné neméně důležité kompetence. Já osobně dávám přednost dlouhodobé přípravě. Jezdím pokud možno každý den, klidně jen hodinu, ale intenzívně. Vždy aspoň část trasy do kopce. Aspoň jednou týdně zařazuji delší, ideálně alespoň půldenní vyjížďku.
Jediné co příští rok určitě změním je odpočinek před startem. Naordinoval jsem si 14-denní klid a byla to chyba. Trvalo mi skoro celé Slovensko než jsem se pořádně rozjel. Příště budu jezdit až do konce června, abych nevyšel z tempa.

2. Psychická odolnost

Psychika je mocná čarodějka, na akci typu Mílí ještě mocnější než, kdy jindy. Upřímně připravit se na všechny nástrahy na trati, defekty, zdravotní neduhy, nepřízně počasí, se dost dobře nedá. Někdy se to sejde všechno dohromady a pak je to vážně mazec.
Když jsem jel Míle poprvé, nebyl jsem na ně správné psychicky nastavený. Taky jsem je nedokončil. Další dva roky jsem proto absolvoval několik kratších závodů, které mě zocelily. Bez toho bych patrně neuspěl ani letos. Měl jsem dvě větší krize. První ještě na Slovensku, na Vtáčníku, když mi upadla páčka přehazovačky a terén stál vážně za hovno. Druhou s vyhozeným žebrem těsně před polovinou. To jsem byl nalomený v půlce skončit. V takových chvílích určitě hodně pomůže podpora přes telefon od rodiny, kamarádů...u mě kamaráda fyzioterapeuta.

3. Správné tempo a šetření se silami

Jet si své tempo je pro mě alfa omega úspěchu. Krátkodobě dokáži jet s někým ve dvojici, ale víc jak 90% trasy jsem projel sám. Poslouchám své tělo a když nemám svůj den, tak to prostě nehrotím a jedu to na co mám. Jindy zase doslova letím a kdybych se měl přizpůsobit někomu jinému, v tu chvíli pomalejšímu, rozhodilo by mě to.
Každý to má jinak. Každopádně se nevyplácí jet takříkajíc na krev. Řada lidí má zvlášť první den pocit, že to musí napálit a jet celou noc. Start ve 3 odpoledne k tomu svádí. Viděl jsem několik závodníků, kterým to nijak nepomohlo. Druhý den dojeli sotva tam, kam já po normálním nočním odpočinku. Moje taktika každopádně byla, jet večer do tmy a ráno vstávat ještě před východem slunce. Na Slovensku jsem si přispal díky zákazu jízdy v medvědích úsecích od 9 večer do 6 ráno, déle. Místo na spaní jsem se snažil vždy vytipovat ještě před soumrakem. V aplikaci mapy.cz si najít lesní přístřešek, dětské hřiště či fotbalový stadion...

4. Správně se zabalit a rozložit věci po kole

Tomu jsem se před startem věnoval opravdu intenzivně. Od začátku jsem věděl, že nepojedu s žádnou "rourou" na řídítkách a batohem na zádech. Původně jsem chtěl vést věci na spaní připevněné na štorc na řídítkách, nakonec jsem se rozhodl pro jednu menší 5-litrovou brašnu pod sedlo a maximální využití všech volných míst na rámu a přední vidlici. V podsedlové brašně jsem měl primárně spacák a všechno oblečení. Na horní trubce rámu podlouhlou brašnu s veškerou elektronikou, penězi, lékárničkou a několika náhradními díly. Dole na rámu náhradní duši, nářadí a povinnou výbavu. Na vidlicích nafukovací karimatku a na druhé obyčejný igelitový žďárák sloužící primárně jako podložka pod karimatku. Veškeré jídlo jsem vozil v brašně Food Pouch z Decathlonu uchycené na vnitřní straně řídítek. Ta brašna to je učiněný zázrak, vejde se do ní hrozně moc energie a dá se z ní občerstvovat i za jízdy.
K uchycení všech výše zmiňovaných věcí na rám a vidlice jsem použil stahovací pásky na suchý zip - vysoce efektivní a laciné řešení.
Páskem jsem měl přidělanou k řídítkem i nepromokavou a větru odolnou bundu, tak abych ji mohl kdykoliv snadno použít a zase rychle uklidit.
Celý můj systém mě "donutil" minimalizovat počet a velikost převážených věcí. Šel jsem opravdu na dřeň. Upřímně, kdyby panovalo deštivé a studené počasí neměl jsem na to vybavení. Za podmínek, které po celých 14 dní panovaly, mi ale nic nechybělo. Naopak ještě jsem pár věcí po cestě vyhodil...

5. Jídlo a pití

Kvalitní a pravidelný přísun energie a tekutin považuji za další zcela zásadní předpoklad úspěchu. Bez jídla neujedu skoro nic, stále musím něco jíst. Letos jsem si dával opravdu velký pozor, abych v jídelní brašně na řídítkách pořád něco měl. Důležitá pro mě byla kvantita, skladba jídla a také jeho kvalita.
Možná 90% všech nákupů jsem realizoval v COOPu, na jižní trase často ani jiná možnost není. Když byla, stejně jsem si většinou vybral COOP. Zvykl jsem si na něj, snadno jsem zde nešel všechny oblíbené produkty.
A čím jsem tedy plnil svůj nákupní košík? K pití výhradně jemně perlivou Magnesii, která se mi akorát vešla do dvou bidonů, studená káva v plechovce a občas kefír. K snídani a na cestu vždy zhruba půl napůl slané a sladké - rohlíky se šunkou a sýrem, koláče, slané buráky, sušené ovoce, různé sladké tyčinky. A nakonec vždy nějaké vitamíny, obvykle v podobě dvou broskví a banánu vytúněné čokoládovým Kostíkem. Jednou jsem si koupil větší kus pečeného bůčku a ládoval se s nim celou Šumavu.
Každý den jsem se snažil dát si jedno velké teplé jídlo v restauraci a když to bylo možné tak snídani s teplou kávou na benzínce.
Obecně jsem nikde nevysedával, naopak jsem se snažil nákupy a krmi v restauraci maximálně urychlit. Celkově jsem tím uspořil určité spousty hodin, které jsem mohl využít k delšímu odpočinku ve spacáku.

6. Mílař novodobý stopař

Když jsem jel Míle poprvé, byla to moje první reálná zkušenost s ježděním podle navigace. Měl jsem tehdy ještě starý tlačítkový Garmin Etrex a především ze začátku jsem se s ním dost natrápil. Postupem času jsem přešel na novější, dotykovou verzi Etrexu, která má větší a barevný displej. Současně s tím jsem se začal zlepšovat ve správném následování navigační čáry.
Za normálních okolností to není nic složitého. Trasa Mílí však vede často nepřehledným terénem v odlehlých místech mimo civilizaci. A právě tady se "čára" na displeji různě otáčí a kroutí, ať již z důvodu slabšího GPS signálu či změti mnoha lesních cest, ze kterých se těžko tipuje ta správná. V takových situacích se vyplatí odvrátit zrak od displeje a skenovat terén. Pokud není vaším cílem atakovat stupně vítězů, a tím pádem projíždět tratí na čele, máte možnost najít v terénu stopy po závodnících před vámi - otisky plášťů, pošlapanou trávu, polámané větvičky keřů.
V případě nějakých větších pochybností, jestli jsem na té správné cestě, se vyplatí ověření na mobilu v aplikaci mapy.cz. Několikrát se mi stalo, ze se Garmin nemohl chytit s šipka takříkajíc zamrzla. Mapy.cz mi vždy v takových situacích pomohly.
Příště, až zase pojedu něco většího, každopádně zainvestuju do vyšší řady Garminů (530 a výš). A to nejen kvůli úspoře za tužkové baterie (ty kvalitní jsou stále dražší, méně dostupné a navíc mi vadí, že je musím po cestě vyhazovat), ale také pro funkci hlášení odbočky. Při jízdě po rovné cestě, především z kopce, se často "zasním" a odbočku přejedu. Člověk nemůže pořád čučet na displej...

7. Nastudování trasy a plánování

GPX trasy obdržíte od pořadatele týden před startem. Máte tudíž dost času si jí prostudovat. K tomu jsou určitě nejlepší mapy.cz a mapy google.com. Mapy.cz jako nástroj pohybu po trase a plánování všeho vyjma restaurací a obchodů. Google mapy na to zbývající.
Existují dva přístupy. Někteří závodníci si sestavuji velmi podrobné plány, seznamy. Plánují si denní nájezdy kilometrů a tudíž i místa odpočinku, mají dopředu vytipovaná místa na doplnění energie a vody. Jiní naopak nechávají všechno osudu a nechávají se překvapit čím je trasa překvapí.
Moje strategie je určitě blíž první skupině. Před startem jsem měl připravený plán na první tři dny. Ten se hned druhý den ukázal jako příliš optimistický, smělý. Začal jsem tedy plánovat maximálně den dopředu. Večer si naplánoval kam bych mohl zhruba dojet na oběd a nákup. Při jídle pak vytipoval místo dojezdu. Obvykle jsem byl příliš optimistický a dojel o kus měně. "Ztrátu" jsem se pak snažil dohnat dřívějším ranním stáváním.
Nejlépe se mi díky znalosti trasy plánovalo v druhé polovině závodu. To jsem zastavoval víceméně na všech místech, která jsem znal.

8. Vybavení

Leccos jsem již nastínil v kapitole o rozložení vybavení na kole. Věcí jsem vezl skutečně minimum. Klíčem k tomu je mimo jiné staré kožené sedlo Favorit. Není to sice vybavení, ale součást kola, nicméně zásadním způsobem ovlivňuje mojí skladbu oblečení. Jezdím na něm totéž bez jakéhokoliv plínky. I když jsem tedy měl dvoje krátké a jedny dlouhé elastické kalhoty, prakticky nic nevážily a nezabraly. Dvoje jsem měl i trička, nejezdím totiž v dresu. Do zimy pak jedno krátké a jedno dlouhé merino triko. Oboje super lehké. Proti dešti a větru trailovou bundu s membránou. Pak už jen dvakrát trenky a ponožky. Kousek za polovinou jsem navíc jedny kraťasy a triko vyhodil.
Z náhradních dílů jsem, kromě duše a lepení, vezl jen spojku řetězu a patku přehazovačky. Nářadí miniaturní, stejně jako hustilku. To byla chyba. Příště vezmu těžší, ale výkonnější pumpičku.
Jak jsem již psal, měl jsem starší typ navigace na tužkové baterie AA. Spotřeboval jsem jich kvanta. To už taky nechci opakovat. Příště jedině s nabíjecím Garminem a pořádnou powerbankou. Co měnit nebudu je přední světlo, čelovka na baterky AAA. Vyloženě v noci toho zas tolik nenajezdím, jejich spotřeba je tudíž rozumná.
Se spaním jsem byl spokojen tak na půl. Určitě se vyplatila investice do péřového spacáku Sir Joseph - lehký (600g), miniaturní po sbalení a dokonale pohodlný. Nafukovací karimatku si koupím novou. Obyčejnou a poměrně úzkou vyměním za o něco širší a hlavně s integrovaným polštářem. Pokud pojedu příští rok severní trasu (skoro jistě ano), pořídím si lehký kvalitní žďárák s membránou. Ani ne tak proti dešti, ale především jak druhou izolační vrstvu. V samotném spacáku by mi na severních horách byla pravděpodobně v noci zima.

9. Podpora od rodiny a kamarádů

Toto se možná zdá leckomu jako hloupost, ale věřte, že kontakt s vašimi blízkými může hrát v určitých chvílích a situacích klíčovou roli. Možnost si postěžovat a ulevit v okamžiku, kdy je vám nejhůř opravdu pomáhá. Sám jsem si to vyzkoušel, když mě bolela záda, respektive žebro. Hodně mi pomohl kamarád fyzioterapeut, který mě uklidnil, že s tím mohu dojet do cíle. Útěchu jsem našel i u ženy a tchýně. Obě mi na dálku fandily a vůbec nepochybovaly, že to nakonec zvládnu.
Opravdu mě těšilo jakou radost jim dělal můj pohyb po trase. Dokonce mi večer referovaly, jak jsou na tom závodníci jedoucí kolem mě. Poslední den, asi 50 kilometrů před cílem, zrealizovaly neoficiální podporu a společně se mnou nakrmily 6 dalších závodníků jedoucí před mnou.

10. Štěstí na počasí

Mluvil o tom před startem i vítěz letošních Mílí - Daniel Polman. Počasí zásadním způsobem může ovlivnit pohyb po trase. V minulosti proběhly ročníky, kdy skoro každý den hodně pršelo. Za takových podmínek se louky i les nasáknou jako houba a rychlost pohybu se zpomalí klidně na polovinu. Ještě daleko horší situace nastává za dešťů na polích. Úseky po krajích kukuřičných či obilných polích nejsou dlouhé, ale v podmáčeném stavu jsou prakticky nesjízdné. Bike se totiž obalí bahnem takovým způsobem, že se mu vůbec netočí kola. K této kalamitě nemusí navíc ani dlouhodobě pršet, stačí jedna větší bouřka. Z minulosti jsou známé situace, kdy museli závodníci dokonce počkat než se voda aspoň trochu vsákne a povrch vyschne.
Potrápit může i zima. Zvláště na severní trase, v Krušných horách i Krkonoších, nejsou ničím výjimečné noci, kdy teplota klesá klidně až k nule.
Já měl každopádně na počasí vcelku štěstí. Zima mi nebyla za celou dobu ani jednou, zmoknul jsem dvakrát. Nejhorší byly určitě polomy jako následek velké bouře u Českého Krumlova. Vzaly mi několik hodin času navíc, ale dalo se to zvládnout.