Rekordní non-stop jízda 

Tak jsem si zase posunul hranici toho, co se dá v sedle zvládnout na jeden zátah. Díky účasti na moc prima zorganizované akci Bike Paradise jsem za 28 hodin ujel 295 km s převýšením bezmála 4000 metrů.

Původně jsem se chtěl v noci aspoň chvíli prospat. Mimo jiné vyzkoušet novou nafukovací karimatku. Po shlédnutí předpovědi, která slibovala tropickou noc, jsem změnil názor. Závod navíc startoval v sobotu až v pravé poledne. Všechno tedy nahrávalo non-stop jízdě.
Nejtěžší byl určitě začátek. Jednak nás čekala ta nejtěžší stoupání, s nejvyšším bodem na Kozákově, a pak panovalo úděsné vedro. Vedro, které doslova sejmulo z trati hned několik závodníků s ambicemi na stupně vítězů. Zničilo je příliš vysoké tempo v kombinaci s nedostatkem tekutin.
Já jel s rozvahou. Velkou rozvahou. Kde to jen trochu šlo, namočil jsem si hlavu i triko. Za první tři hodin vypil víc než 6 litrů vody. Do prudších kopců jsem kolo tlačil. Vyplatilo se, až na mírnou bolest hlavy, kterou jsem večer vyřešil kofeinovým gelem. 
Co říct k trase? Závod nese jméno Českého ráje. V této krásné lokalitě se však odehrává asi jen jeho třetina. Ještě v sobotu za světla jsme navštívili Trosky, Valdštejn, Hrubou Skálu, Kost, Valečov. Všechna ta místa sice znám, ale i tak vidět je během jednoho dne byl zážitek. K tomu celá řada jezdivých single-tracků. Opravdu povedené. Možná škoda, že jsme toho v Českém ráji neprojeli
víc.
Zhruba na sto dvacátém kilometru vymysleli pořadatelé podpůrný checkpoint. Sekaná, nealko pivo, voda. Velké díky. Zpátky na trať jsme se vydali zhruba půlhodiny před půlnocí. Od Valečova jsem jel s Irčou. Známe se z Meandru i Mílí. Jsem za to moc rád. Nechtělo by se mi celou noc jet sám.

Co říct o noční jízdě? Vlastně vůbec nevím kudy jsme jeli. Danou lokalitu neznám a za tmy toho člověk moc nevidí. Velka část trasy vedla lesem, kde bylo překvapivě dost bahna. Postup terénem nebyl tudíž zrovna nejrychlejší. Co si pamatuji byla rozličná, v noci aktivní, zvířata. Jo a taky bylo opravdu krásně teplo.
Nad ránem za rozbřesku mi utkvěla v paměti soustava několika velkých rybníků před Městcem Králové. Připadal jsem si jak na Třeboňsku. Za Městcem jsme dlouho jeli po rovině a po silnicích. Bylo to sice trochu nudné, na druhou stranu kilometry hezky naskakovaly.

Za Dětenicemi jsme se vrátili do lesa. Do cíle už to byl jen ždibec, ale nic jednoduchého. Taková esence z toho co jsme už projeli. Trochu bahna, několik delších stoupání, dva ostré sjezdy i chvíle bloudění v místech, kde cesta existovala jen na mapě.
Do cíle jsme dorazili chvíli po čtvrté. Na to kolik jsme toho ujeli, a v jakém počasí, jsem byl překvapivě svěží. Jako vždy při podobných akcích zvítězil adrenalin nad únavou. Zajímavou zkušenost jsem však prožil o hodinu později při řízení auta. Když jsem zastavil na benzínce a vypnul motor byl jsem skálopevně přesvědčený, že pořád běží. Vibrovalo mi totiž v nohách přesně v kadenci zapnutého motoru...