Dvě chyby jednou ranou
Slovakia Divide den pátý
O co později jsem včera usnul, o to dřív jsem dnes vstával. Když jsem se vysoukal ze spacáku, byla ještě tma. Na připravený bike jsem nasedl něco po páté. Čekalo mě stoupání na Skalisko. Nic složitého, vlastně příjemná stezka skrz borůvčí a kosodřevinu. Cestou míjím čerstvě probuzenou Andreu. Nečekám na ni, ona mě stejně dojede.
Skalisko, druhý nejvyšší vrchol na trase, nabízí krásný výhled do kraje. Na nějaké kochání neni ovšem čas. Postup terénem po Cestě hrdinů SNP je pomalý a zítra chci být v cíli. Andrea mě dohnala na louce, kde jsem posnídal zbytek zásob nakoupených v Dědinkách. Chvíli jsme jeli spolu a najednou lup, Andreje prdlo lanko od přehazovačky. Co s tím? Asi nic. Taková věc se v divočině blbě opravuje, zvlášť když nevezeš náhradní.
Andrea si to zamířila nejkratší cestou dolů do údolí, do vesnice. A já udělal dvě velké chyby najednou. Zaprvé jsem nejel s ní, abych ji případně nějak pomohl, a za druhé jsem se vydal úplně špatným směrem. Příčina mého navigačního pomýlení byla jednoduchá. Blbost s leností dohromady. Dva dny před startem poslal Aleš nové navigační podklady (trasu rozdělenou na tři části) s tím, že bylo potřeba trasu změnit, protože je zakázán díky suchu přístup do lesů v poslední části tratě. Vyložil jsem si to tak, že stačí přeuložit poslední část. Jako na potvoru ta změna byla přesně na hranici druhé a třetí části.
Jel jsem tudíž podle původní druhé části, zatímco Andrea správně sjížděla dolů z hřebene. Nutno dodat, že jsem jel nádhernou cestou. Nádhernou, ale sakra náročnou. Asi po dvou a půl hodinách vysilující "jízdo-chůze", kdy jsem překonal dva vrcholy jen o pár metrů nižší než Skalisko - Pipitka a Orlí studňu, jsem dojel na konec druhé části. V garminu jsem přepnul na třetí část a zjistil svojí fatální chybu.
Co teď? Na návrat stejnou cestou do místa rozpojení jsem neměl psychickou sílu a vlastně ani čas. Ve čtvrtek potřebuji být nutně v cíli, abych stihl v pátek ráno předem zaplacený vlak domů. Zbývalo jediné řešení, najít si nejkratší spojnici zpátky na trasu. Ze závodu budu sice vyloučen, ale do cíle dojedu.
Zpátky na trasu jsem jel z velké části údolím. Po rovině a po silnici. Bylo to nezáživné a rozpálené. Sluníčko přidávalo pod kotel. Už abych byl zpátky v lesích. Volal mi Aleš. Mého omylu si díky trackeru všiml chvíli po mém špatném odbočení. Bohužel se mi ale nemohl dovolat, nahoře v divočině není prakticky signál. Uklidnil mě, že se nic neděje, ať jedu hlavně dál. Zítra si prý dáme v cíli panáka a nějak to vyřešíme...
Zpátky na trasu se připojuji v Janklovci. O kousek dál má být podle mapy velká přehrada. Plánuji se osvěžit. Hmm, tak to asi neklapne. Přehrada je kompletně vyschlá. Po dobrém obědě pokračuji dál podle čáry. Později odpoledne kouknu pro kontrolu na polohu ostatních závodníků a s údivem zjišťuji, že Andrea je zpátky na trati. Odhadem tak hodinu, možná dvě za mnou. Jedu volné tempo a čekám, kdy mě dojede.
Potkáváme se s padajícím soumrakem u pizzerie v Kokošovcích. Od rána toho mám docela dost. Na konci dědiny je přehrada, ideální místo na přenocování.
Andrea vypráví jak se jí zázrakem podařilo sehnat opraváře, který jí vyměnil lanko, a ptá se mě jestli jedu dál. No kousek bych ještě popojel, ale ta přehrada mě láká na koupání, odpovídám. Ona na to, ptám se, jestli jedeme nonstop až do cíle. A sakra! Hustý. Podruhé už stejnou chybu neudělám. Nenechám jí přece jet samotnou a nesměle souhlasím. Vlastně jsem rád, aspoň s jistotou stihnu páteční ranní vlak.
Cesta překvapivě snadno ubíhá až ke stoupání na Šimonku. Blíží se půlnoc a je před námi poslední výjezd do bezmála 1000 metrů nad mořem. Dokončení příště...