Medvěěěd...

Slovakia Divide den třetí

Třetí den bývá prý krizový. Možná proto jsem ráno zaspal a na trať vyrazil až jako druhý po Jirkovi. Začátek byl nádherný, trasa vedla přes rozlehlé louky, hustým lesem po úbočích hor. Nic náročného, začínal jsem ale mít docela hlad a navíc bylo čím dál větší horko. Spása nesla jméno Podkriváň. Docela velká dědina přímo na cestě. Tam musí něco být. A nebylo.

Nedalo se nic dělat, poprvé jsem musel odbočit z trasy a ukojit hlad na benzínce. Zajížďka to nebyla veliká a s "plnou nádrží" se mi po návratu na navigační čáru jelo daleko líp. Prakticky až do pozdního odpoledne jsem jel sám své vlastní tempo. Přestože jsem postupně vystoupal až do výšky 1000 metrů, nebylo to rozhodně nic náročného. V porovnání se včerejším utrpením ve Štiavnických Vrších úplná pohoda.

Někdy kolem páté jsem dorazil do Lomu nad Rimavicou. Vyhledal místní COOP a nakoupil proviant na cestu přes Slovenské Rudohoří. Čeká mě 200 kilometrů téměř v divočině. Chtělo by to ještě něco teplého do žaludku, ale ve zdejší krčmě jen nalejvají panáky.

Na radu domorodce proto sjíždím, dnes podruhé z trasy, do nedaleké Sihly. V bufetu potkávám známé tváře - Míšu, Josefa a Frederika. Se všemi už jsem nějaký čas jel. Futrujeme se smažákem s hranolkami a sdílíme zkušenosti z dosavadního průběhu závodu.

Zpátky na trať vyrážíme společně. Před námi se tyčí nejvyšší bod dnešního dne - Klenovský Vepor, který budeme tedy jen míjet po svážnici pod vrcholem. Asi po hodině jízdy přichází bouřka, dnes již druhá. Máme štěstí, kousek vedle trasy objevujeme chalupu. Trvale osídlenou, mladá rodina zde se dvěma dětmi žije celý rok. Tedy přesněji paní domácí, manžel přes týden pracuje dole ve městě. V zimě se sem musí často brodit metrovými závějemi prachového sněhu. Respekt horalům!

Po dešti vyrážíme nahoru na hřeben. V jednom místě sjíždíme do mělkého údolíčka. Josef a Frederik přede mnou, Míša jako poslední. Dávám si pozor, abych nenabral nějaký klacek a koukám jen před sebe na trať. Najednou za sebou slyším "Medvěěěd...". Brzdím a otáčím hlavou všemi směry. Žádné zvíře ale nevidím. Míša se dušuje, že přímo před námi na protilehlém svahu údolíčka přeběhl cestu velký huňáč. Nikdo z nás ostatních ho neviděl. Josef vytahuje pepřák a Frederick kudlu, všichni se nahlas smějeme. Moc toho o medvědech nevím, ale tipuji, že tenhle už se nevrátí.

Za soumraku sjíždíme od Veporu dolů k útulně Pod Vartou. Střecha nad hlavou se dnes určitě hodí. V noci možná přijde další bouřka. Myjeme se v potůčku a večeříme ze zásob nakoupených v COOPu. Přijíždějí další tři divideři. V hlavní místnosti je sice již plno, ale v nevábném podkroví spím nakonec sám. Budík si nařizuji na pátou. Přestávám počítat najeté kilometry, dnešní účet opět nebyl nic moc. Pořád ale doufám, že ve čtvrtek dojedu do cíle. 

Medvědi

Přiznám se, že z medvědů jsem měl před startem přinejmenším velký respekt. V hlavě jsem měl poměrně čerstvé vzpomínky na smrtelný případ střetu člověka s medvědem z loňského roku. Moje mysl byla jistě ovlivněna i přísnými zákazy pohybu v přírodě po setmění ve slovenské části závodu 1000 mil.

Jsou však obavy ze střetu s největší evropskou šelmou skutečně oprávněné? Jaká je pravděpodobnost, že vás zabije medvěd? Loňský smrtelný případ byl na Slovensku prvním po 100 letech klidu. Pravděpodobnost, že se Vám taková věc stane, je tudíž téměř nulová. Daleko spíš vás ve větru zabije padající strom...

Velmi  rozumné vysvětlení jak se chovat v divočině, od člověka s bohatými zkušenostmi s jezděním po slovenských horách, najdete v tomto videu