Sólojízda na hranici úpalu
Kousek před Litní na mě čekalo jedno velké překvapení. Na trati jsem potkal Lukáše, který se stejně jako já rozhodl poprat s náročnými podmínkami a projet Meandr. Trasu dostal od kamaráda s tím, že je to dobrá závěrečná zkouška před Mílemi. Ty jede letos poprvé, navíc rovnou severní trasu. Myslím, že mu Meandr, podle toho, co mi v neděli psal, docela otevřel oči. Ale zpátky k mému sólozávodu.
Až pod Ostrý mi to frčelo pěkně, výstup po kozí stezce proběhl rovněž vcelku hladce. Přece jen už jsem tady šel s kolem asi počtvrté. Někde za Felbabkou mi začalo být opravdu horko. Slunce do mě pražilo i na většině lesních cest, o kterých jsem si naivně myslel, že budou ve stínu.
V Chaloupkách jsem u Vietnamce naštěstí natankoval plnou nádrž – velkou magnesku a plechovku ovocného Birellu. Zahučelo to do mě tak akorát do chvíle, než jsem ve stoupání ke Kolvínu zastavil u studánky Merfánka. V tu dobu už jsem bojoval s docela nepříjemnou bolestí hlavy. Vodu z bidonů jsem tudíž používal nejen na pití, ale taky na zchlazování hlavy. Stavěl jsem prakticky u každého potoka. Namočená hlava vydržela odhadem tak 10 minut, pak z ní už zase kapal pot
Jindy můj oblíbený průjezd kolem Padrťských rybníků jsem protrpěl. Dopředu mě hnala vidina vychlazeného Birellu v Míšově. Zastávka v tomto ikonickém občerstvení Brd se mi protáhla na tři čtvrtě hodiny. Vyjma pití jsem zvládl i porci sekané a jako vždy vynikající domácí koláč.
Přísun energie se hodil. Čekal mě výstup po žluté k vrcholu nejnižší brdské osmistovky Nad Maráskem. Trochu jsem se toho obával, nakonec to šlo překvapivě snadno. Nijak zvlášť mě nevykolejil ani následný výšlap ke kapličce pod Třemšínem. Přece jen už nebylo takové vedro a já se nemusel pořád chladit. Navíc jsem věděl, že už mám to nejhorší za sebou a do Řevnic už je to skoro pořád z kopce.
Podle předpovědi měla ale dorazit silná bouřka, která ještě mohla výrazně promluvit do mého postupu krajinou. Vlhkost byla doslova cítit ve vzduchu. Při stoupání do sedla pod Třemošnou už jsem myslel, že to spadne. Nějakým zázrakem se mi to však vyhnulo. Ze sedla se mi otevřel fantastický výhled na louky mezi Obecnicí a Drahlínem, které doslova bičovaly proudy vody.
Když jsem tudy po pár minutách projížděl, už nepršelo. Po cestách se jen valily potoky vody. Projet se ale dalo a za Hlubošem už bylo víceméně sucho. Jak jsem se blížil ke Kytínu, začalo se v lese šeřit. Ve chvíli, kdy jsem zapnul čelovku, mě navigace nemilosrdně poslala na všem dobře známou cestu s hlubokou brázdou. Dodatečně se omlouvám, tohle byl opravdu nesmyslný úsek.
Aby toho nebylo málo, nakonec mě ještě vytrestaly kořeny nad prvním domem při sjezdu do Dobřichovic. Prakticky v nulové rychlosti jsem vystřihl ukázkový kotoul přes řídítka. Naštěstí bez následků. Do cíle jsem dorazil přesně o půlnoci, 18 hodin od startu. Byl jsem hlavně rád, že se mi podařilo přežít to vedro. Na Mílích se to bude letos určitě hodit.