Stručný deník 1000miles 2025

Jak jsem slíbil píši krátké info z průběhu Mílí. V neděli jsem na to opravdu šlápnul. Od startu ve 3 do 11 hodin jsem ujel přesnou stovku. Odměnou byla luxusní noc na mechu v lese u potoka. Ani jsem nenafukoval karimatku.

Pondělí bylo ve znamení výstupu na nejvyšší bod první části české trasy, Klínovec. Já jsem si ho díky navigační chybě, blbec, dal hned dvakrát. Pak už to krásně ubíhalo až na Cínovec vesměs po krásných krušnohorských loukách, okolo spousta jezírek, samé jezdivé cesty. Sem se určitě někdy vrátím.

Úterý začalo opravdové horko. Uprostřed dne to naštěstí aspoň jelo. Česko-saským Švýcarskem jsem doslova prosvištěl. To dopoledne na singletracku z Děčína do Hřenska jsem se pěkně potrápil. Nahoru dolů v příkrém svahu nad Labem, opravdu žádný med. Výživný byl i konec dne na nejsevernějším bodě ČR. To jsem ale dopředu věděl, takže mě kořenový labyrint nechal vcelku klidným. Spal jsem kousek za Nordkanpem.

Ve středu jsem vyrazil, tak jako každý den, v 5 ráno a dvě hodiny se trápil u sousedů v Německu. Kořenová cesta jakoby nikde nekončila. Pak to naštěstí krásně jelo až na začátek Lužických hor. Po cestě jsem se odměnil sprchou v samoobslužném Lučním baru nad Krásnou Lípou a skvělým obědem v nádražní restauraci Jiřetín uprostřed lesů. Tím všechny radosti skončily. Pak nastalo rubárna po Lužických vrcholech. Ty sice nevynikají svojí výškou i tak, ale dokáží řádně potrápit. Vše vyvrcholilo na Kohoutím vrchu nad Hrádkem nad Nisou. Nahoru to ještě s veškerým vypětím šlo, ale asi 100 metrový sestup po téměř kolmé stěně byl z kategorie - uklouznout mi noha, tak je snad po mě.

Traser si tu zhovadilost částečně vykoupil úžasným singletrackem dole na úpatí kopce. Večer jsem dorazil do CP1 a čekalo mě víc než vřelé přivítání. Po zkušenostech z loňska z jižanských Cépéček jsem si na večeři raději nakoupil a čekal leda tak teplou švestku od Bernarda. Tu jsem skutečně dostal, ale navrch jsem si mohl vybrat ze 4, slovy čtyř, jídel, polévky a úžasných chlebů s domácí vepřovkou. Během večeře mi navíc dobili veškerou elektroniku. Úžasné místo!

Ve čtvrtek na mě čekali Jizerky a Krkonoše. Začátek přes prvně jmenované hory super jezdivý, z Harrachova začalo krkonošské up and down. Vystup na Dvoračky jsem podpořil dvěma espressy dole na benzínce, po kávě mi to vždycky jede. To oběd nahoře na chatě stál ve slušnosti za houby. Následoval sjezd do údolí, výšlap na Horní Mísečky, sjezd do Špindlu, výšlap do Strážného, respektive dál ba Pražskou boudu, sjezd do Pece a poslední smrtící kopec na Pomezní boudy. Tady jsem se rozhodl odměnit. A povedlo se. Dvě nealko citra IPY a pečený pstruh v pivovaru Trautumberk byl dosavadním gastro vrcholem celého putování. Posilněn jsem se, navzdory mlze, rozhodl ještě pár kilometrů popojet směrem ven z Krkonoš do Polska. Jel jsem až do tmy a strašně dlouho hledal v lese místo na spaní. Nahoře nás cestou sráz, dole sráz. Spát přímo na cestě se mi nechtělo. Nakonec jsem jedno místo našel a poprvé vyzkoušel spaní ve ždáráku, protože bylo překvapivě chladno.

V pátek ráno jsem spěchal do zdánlivě nedalekého Žacléře. Na pořádnou snídani a kafe. Shodou okolností se nás tam sešlo asi pět Mílařů. Výborně jsme se nadlábli s vyrazili do Vraních hor. O jejich existenci jsem do té doby zhola nic nevěděl. Řekl mi o jich Petr, který je se mnou skoro celé projel. S Petrem jsme se poprvé viděli v noci při dojezdu 200 HARD a podruhé letos na Meandru v noci v cíli, kdy jsem ho pohostil omeletou. Petr si mě našel podle polohy zasílané SMS a zhruba odhadl, kde bych se tak mohl pohybovat. Jeho žena tomu dávala tak 3%, že mě skutečně potká. A ono se to povedlo! Petře díky za podporu, bylo to super s Tebou projet kus trasy. Další úžasné shledání na mě čekalo v Teplicích nad Metují. O dobrotivé "Ladě svačince" jsem už četl v reportech z minulých ročníků. Její pozitivní energie a příval faktické energie v podobě obligátní kávy, dvou koblih a celé bagety na cestu mě povzbudil do dalších "Kopkovin". A že jich nebylo málo. Nejdříve polské stolové hory a pak začátek Orlických hor. Suma sumárum přes 70 kilometrů dřiny bez jakéhokoliv jídla. Jedna restaurace se sice nabízela v polském Karlowě, ale její personál vypadal, že by mi večeři přinesl tak ráno k snídani. Nakonec jsem to vydržel díky bagetě od Lady až kamsi před Šerlišský mlýn, kde jsem si našel opět luxusní lože v lese na mechu. V tu chvíli už jsem věděl, že je to má předposlední noc na trase.

Sobotu zkrátím. Ráno bohatá a zdravá snídaně u Vietnamky v Klášterci nad Orlicí. Pak geniální gulášovka u nejznámější neoficiální podpory na trati - Míry Hůlky v Českých Petrovicích. Dál to docela jelo, až do chvíle, kdy přišly Jeseníky. Lokalita v okolí Kralického Sněžníku už nechci v životě vidět. Tohle byl doslova poslední hřebíček do rakve rozhodnutí o ukončení putování v cíli 500miles. To věčné tlačení kola po velmi těžko sjízdných štěrkových cestách mě, mírně řečeno, přestalo bavit. S vypětím všech sil jsem dojel (dotlačil) k přístřešku na jedné z jesenických tisícovek.

Nedělní dojezd do Františkova jsem si zpříjemnil nejlepším borůvkovým knedlíkem na světě (podle slov číšníka) na chatě Paprsek. V cíli krásné přivítání, vychlazený Bernard na zapití, rozloučení se spolubojovníky, kteří přijeli buď chvíli přede mnou nebo za mnou. Pak už jen na vlak domů...