Třetí část trasy je pohodová, možná až oddychová. Z Chynína do Jinců je to víceméně po rovině. Všechna stoupání v této části závodu jsou po zpevněných cestách a hravě je zvládnete v sedle vašeho kola. Za zmínku stoji to nejdelší, na dopadovou plochu Jordán, po historické dlážděné cestě Alliance. Krásná cesta, nejstarší zpevněná v celých Brdech.
Stoupání na Ťok se dá rozdělit na tři části. První část, z Obecnice přes Octárnu až k rozcestí u Rusínské boudy, je nejdelší a vesměs pohodová, mírná. Druhá, po modré turistické až k seníku pod Ťokem, prověří vaše fyzické i psychické síly. Konec už je zase skoro po rovině.
Trasu Brdského meandru mám již z 95% hotovou a projetou. Některé úseky opakovaně. To platí především pro první část- Hřebeny. Tato nejvýchodnější výspa Brd a patrně také nejznámějších začíná již v Praze Zbraslavi a táhne se v poměrně úzkém pruhu k Jincům. Je to krásný kus přírody, však uvidíte sami.
Podzimní společný víkendový výjezd jsem naplánoval na půlku října. Plán byl jednoduchý. V sobotu ráno se přesunout vlakem do Rokycan a do nedělního odpoledne se přes Brdy vrátit zpátky do Řevnic, respektive do Černošic.
Úvodní část jižních Mílí mě nadchla. Trasa vedoucí skrz Český les a Šumavu splňovala mé představy o dobrodružství v relativně divoké přírodě. Některé úseky v Českém lese byly sice daleko za hranou sjízdnosti, ale o to větší přírodní krásou vynikaly.
Výšlap na Šimonku byl náročný, ale zdaleka ne tak, jako následná jízda po hřebeni. V absolutní tmě, pod střechou z obřích listnatých stromů se klopýtáme po cestě plné šutrů a klacků. Občas nějaká větší kláda, louže, případně potok. Kdybych na garminu neviděl, že se pomalu, ale jistě, šineme pořád dál po trase, vsadil bych se, že se točíme v kruhu....
O co později jsem včera usnul, o to dřív jsem dnes vstával. Když jsem se vysoukal ze spacáku, byla ještě tma. Na připravený bike jsem nasedl něco po páté. Čekalo mě stoupání na Skalisko. Nic složitého, vlastně příjemná stezka skrz borůvčí a kosodřevinu. Cestou míjím čerstvě probuzenou Andreu. Nečekám na ni, ona mě stejně dojede.
Ráno vyrážím jako první. Trasa vede nádherným, ale náročným terénem. Většinu doby se dá po úzké hřebenovce jet. Snídám ostružiny s malinami. Na lesních plodech si pochutnávám od prvního dne, dnes jsou to však doslova orgie. Pravidelný přísun vitamínů mi svědčí, navzdory náročnému profilu se mi jede fakt dobře.
Třetí den bývá prý krizový. Možná proto jsem ráno zaspal a na trať vyrazil až jako druhý po Jirkovi. Začátek byl nádherný, trasa vedla přes rozlehlé louky, hustým lesem po úbočích hor. Nic náročného, začínal jsem ale mít docela hlad a navíc bylo čím dál větší horko. Spása nesla jméno Podkriváň. Docela velká dědina přímo na cestě. Tam musí něco...
Vstávám po páté a v půl šesté už sjíždím z hřebenu dolů do údolí. Jedu s Jirkou, zkušeným mílařem. Jirkovi je o deset let víc než mě, na výkonu to ale vůbec není nijak znát. Do kopce šlape stejné tempo jako já. Včera při večerním výšlapu na Tribeč nijak nezaostával.