Rozhodl jsem se vyslyšet přání kamaráda, trénovaného chodce, a připravil speciální trasu pro pěší. Start a cíl bude stejný jako pro účastníky na kolech. Od řevnického pivovaru se ale chodci vydají jiným směrem. Nejdříve po loukách nahoru na Halouny, a od tam hlubokými brdskými lesy až do Jinců.
Zaznamenal jsem, že pro řadu přihlášených účastníků bude Brdský Meandr především velkou výzvou. Skvěle! Uspořádat bikepackingovou akci, která inspiruje k dlouhým projížďkám po lesích nové nadšence, byl jeden z mých hlavních cílů. Tím druhým, bylo seznámit všechny účastníky s přírodními krásami unikátní brdské krajiny.
Poslední část trasy z Jinců do cíle vypadá jednoduše. Zdání klame. Vyjma úvodního přejezdu Plešivce už se vlastně o Brdy ani nejedná. Těšit se můžete na ochutnávku přírodních scenérií Českého krasu. Pojedete převážně po širokých polních a lesních cestách, občas i silnicích.
Třetí část trasy je pohodová, možná až oddychová. Z Chynína do Jinců je to víceméně po rovině. Všechna stoupání v této části závodu jsou po zpevněných cestách a hravě je zvládnete v sedle vašeho kola. Za zmínku stoji to nejdelší, na dopadovou plochu Jordán, po historické dlážděné cestě Alliance. Krásná cesta, nejstarší zpevněná v celých Brdech.
Stoupání na Ťok se dá rozdělit na tři části. První část, z Obecnice přes Octárnu až k rozcestí u Rusínské boudy, je nejdelší a vesměs pohodová, mírná. Druhá, po modré turistické až k seníku pod Ťokem, prověří vaše fyzické i psychické síly. Konec už je zase skoro po rovině.
Trasu Brdského meandru mám již z 95% hotovou a projetou. Některé úseky opakovaně. To platí především pro první část- Hřebeny. Tato nejvýchodnější výspa Brd a patrně také nejznámějších začíná již v Praze Zbraslavi a táhne se v poměrně úzkém pruhu k Jincům. Je to krásný kus přírody, však uvidíte sami.
Podzimní společný víkendový výjezd jsem naplánoval na půlku října. Plán byl jednoduchý. V sobotu ráno se přesunout vlakem do Rokycan a do nedělního odpoledne se přes Brdy vrátit zpátky do Řevnic, respektive do Černošic.
Úvodní část jižních Mílí mě nadchla. Trasa vedoucí skrz Český les a Šumavu splňovala mé představy o dobrodružství v relativně divoké přírodě. Některé úseky v Českém lese byly sice daleko za hranou sjízdnosti, ale o to větší přírodní krásou vynikaly.
Výšlap na Šimonku byl náročný, ale zdaleka ne tak, jako následná jízda po hřebeni. V absolutní tmě, pod střechou z obřích listnatých stromů se klopýtáme po cestě plné šutrů a klacků. Občas nějaká větší kláda, louže, případně potok. Kdybych na garminu neviděl, že se pomalu, ale jistě, šineme pořád dál po trase, vsadil bych se, že se točíme v kruhu....
O co později jsem včera usnul, o to dřív jsem dnes vstával. Když jsem se vysoukal ze spacáku, byla ještě tma. Na připravený bike jsem nasedl něco po páté. Čekalo mě stoupání na Skalisko. Nic složitého, vlastně příjemná stezka skrz borůvčí a kosodřevinu. Cestou míjím čerstvě probuzenou Andreu. Nečekám na ni, ona mě stejně dojede.