Vstávám po páté a v půl šesté už sjíždím z hřebenu dolů do údolí. Jedu s Jirkou, zkušeným mílařem. Jirkovi je o deset let víc než mě, na výkonu to ale vůbec není nijak znát. Do kopce šlape stejné tempo jako já. Včera při večerním výšlapu na Tribeč nijak nezaostával.
Celá akce začala netradičně. Po nezbytné registraci a seznámení s hlavním pořadatelem Alešem, společnou večeří. Podávali se jednoduché zapečené těstoviny, ale bylo to hrozně příjemné. Jídlo sbližuje. Druhý den ráno v osm se odstartovalo. Do terénu nás nakonec vyrazilo asi padesát.
Začnu od konce. Sedím ve vlaku z Košic zpátky do Prahy. Projíždíme Popradem, před očima mi defilují majestátní štíty Vysokých Tater. Uff, to je výška. O kus dál se na opačné straně rýsují Nízké Tatry. Uvědomuji si, že ještě před týdnem to byla jediná dvě slovenská pohoří, které jsem znal a navštívil. Teď už je to jiné, právě jsem na...
Na tuhle akci jsem se těšil již od zimy, kdy jsem se úspěšně přihlásil. Bylo mi jasné, že 200 hard pojedu nonstop. Zvládnu to ale? Taková vzdálenost a to převýšení. Ještě nikdy jsem bez zastávky nic podobného nejel. Nějak to dopadne...a dopadlo. Do cíle jsem dorazil krátce před čtvrtou ranní. Unavený, ale v euforii.
Musím se přiznat, že navzdory důkladné přípravě jsem s blížícím startem Milí cítil vzrůstající nervozitu. Celodenní ježdění s přespáním venku v přírodě jsem si sice o víkendu bez potíží vyzkoušel, s několikadenním závodem to ale nejde srovnávat. Na start jsem tudíž přijel s plnou hlavou obav. Nakonec jsem šťastně odstartoval a hned po pár...
Na kole jezdím rád od dětství. Nikdy, ale nijak organizovaně. Kolo, obyčejné trekingové, pro mě vždy bylo hlavně dopravním prostředkem z práce a do práce po zpevněných cestách. Před dvěma roky mi zničehonic ruplo v hlavě. To co moje žena nazývá krizí středního věku, bych já nazval poblouznění bikepackingem.
