Ještě před dvěma lety by mě vůbec nenapadlo, že budu jednou jezdit v noci po lesích, a že si to budu dokonce užívat. Samozřejmě, nedělám to každý den, pouze svátečně a obvykle s někým ve dvojici. Zážitek je to skutečně výjimečný.
Seriál článků o Brdech začínám netradičně, ale nanejvýš aktuálně. Na kole jezdím po lesích celoročně. Obvyklé mě neodradí bláto ani trocha sněhu. Když je ovšem sněhu víc nasazují okamžitě běžky. Jako právě teď.
Přírodou se člověk může samozřejmě toulat jen tak úplně bez cíle. V řadě lokalit, zvlášť v hlubokých rovinatých lesích ovšem riskuje ztrátu jakéhokoliv povědomí o tom, kde se vlastně nachází. Zatímco v dobách minulých byla jediným orientačním podkladem, dost nepraktická, papírová mapa, dnes máme na výběr z celé řady navigačních elektronických...
Úvodní část jižních Mílí mě nadchla. Trasa vedoucí skrz Český les a Šumavu splňovala mé představy o dobrodružství v relativně divoké přírodě. Některé úseky v Českém lese byly sice daleko za hranou sjízdnosti, ale o to větší přírodní krásou vynikaly.
Každý by měl mít své sny. Sny, které ho inspirují, motivují, posouvají. Mé bikepackingové sny jsou spojené s webovou stránkou BIKEPACKING.COM. Ve spoustě informací, tipů a recenzí, které zde najdete, mě nejvíc zajímají popisy jedinečných tras v divoké evropské přírodě. Postupně vám je budu představovat a vytvářet si tak svůj seznam vysněných přání....
Výšlap na Šimonku byl náročný, ale zdaleka ne tak, jako následná jízda po hřebeni. V absolutní tmě, pod střechou z obřích listnatých stromů se klopýtáme po cestě plné šutrů a klacků. Občas nějaká větší kláda, louže, případně potok. Kdybych na garminu neviděl, že se pomalu, ale jistě, šineme pořád dál po trase, vsadil bych se, že se točíme v kruhu....
O co později jsem včera usnul, o to dřív jsem dnes vstával. Když jsem se vysoukal ze spacáku, byla ještě tma. Na připravený bike jsem nasedl něco po páté. Čekalo mě stoupání na Skalisko. Nic složitého, vlastně příjemná stezka skrz borůvčí a kosodřevinu. Cestou míjím čerstvě probuzenou Andreu. Nečekám na ni, ona mě stejně dojede.
Ráno vyrážím jako první. Trasa vede nádherným, ale náročným terénem. Většinu doby se dá po úzké hřebenovce jet. Snídám ostružiny s malinami. Na lesních plodech si pochutnávám od prvního dne, dnes jsou to však doslova orgie. Pravidelný přísun vitamínů mi svědčí, navzdory náročnému profilu se mi jede fakt dobře.
Třetí den bývá prý krizový. Možná proto jsem ráno zaspal a na trať vyrazil až jako druhý po Jirkovi. Začátek byl nádherný, trasa vedla přes rozlehlé louky, hustým lesem po úbočích hor. Nic náročného, začínal jsem ale mít docela hlad a navíc bylo čím dál větší horko. Spása nesla jméno Podkriváň. Docela velká dědina přímo na cestě. Tam musí něco...
Vstávám po páté a v půl šesté už sjíždím z hřebenu dolů do údolí. Jedu s Jirkou, zkušeným mílařem. Jirkovi je o deset let víc než mě, na výkonu to ale vůbec není nijak znát. Do kopce šlape stejné tempo jako já. Včera při večerním výšlapu na Tribeč nijak nezaostával.